Ukrajinská kronika 2020/24: druhá polovina prosince

Druhá polovina posledního měsíce roku je většinou obdobím, ve kterém se příliš mnoho významných událostí nestane. Není tomu tak vždycky. Vzpomeňme např. první zvolení Václava Havla československým prezidentem v r. 1989 nebo „rozpuštění“ Sovětského svazu na samém konci roku 1991, následující po schválení ukrajinské nezávislosti v celostátním referendu.

Začneme konstatováním, že uprostřed sledovaného dvoutýdenního období slavili římští katolíci Ukrajiny a s nimi i část obyvatel jiného vyznání či bez vyznání vánoce v prosincovém termínu. Praxe ukazuje, že přechod k slavení svátku Božího narození v termínu převažujícím ve zbytku světa bude pomalý a pozvolný. V tomto směru se vyjádřil i hlavní představitel Pravoslavné církve Ukrajiny, metropolita Epifanij. Část Ukrajinců bude asi ještě po dlouhou dobu upřednostňovat termín lednový. Osobně v tom nevidím žádný závažný problém.

Tíživým břemenem, které doprovází vývoj Ukrajiny od konce října, je situace v Ústavním soudu Ukrajiny. Ten koncem října přijal z podnětu opozičních poslanců usnesení, kterými v podstatě zablokoval úspěšný boj s korupcí a činnost nejvyššího protikorupčního soudu. Tato skutečnost vzbudila nepříznivý ohlas v západních politických i právních kruzích a prezident i parlament hledají už po dva měsíce cestu k nápravě situace.

Ústavní soud, zřízený na základě zvláštního zákona po přijetí ukrajinské ústavy v roce 1996, prožil jednu větší krizi už v roce 2006. Nyní se situace do jisté míry opakuje, ovšem za trvající války s Ruskem. Problémy ústavního soudu souvisejí s celkovým stavem justice v Ukrajině, který je nepříliš uspokojivý.

Kamenem úrazu je především v pořadí dvanáctý šéf soudu, Oleksandr Tupyckyj, vbrzku osmapadesátník. Tento muž je ještě „produktem“ pozdně sovětského období. Podstatné je, že po studiu v Charkově působil téměř čtvrtstoletí v Donecku a zřejmě „nasákl“ některými tamními negativními jevy. V posledních letech se provalilo několik nepříjemných afér, které staví Tupyckého coby právníka do nepříznivého světla. Dodejme, že jako antipod Tupyckého působí do značné míry jeho zástupce a místopředseda soudu, podstatně známější odborník Serhij Holovatyj, který má i značné praktické zkušenosti z politického život – postupně byl poslancem šesti parlamentních sborů.

Ústavní soud má mít osmnáct členů, které vybírají po třetinách, tedy po šesti, parlament, sjezd soudců Ukrajiny a prezident. Nyní je však obsazeno jen patnáct míst – dva chybějící členy by měli zvolit poslanci parlamentu a jednoho sjezd soudců. I tato skutečnost ovlivňuje nepříznivě práci celého sboru. Dva dny před koncem roku, 29. 12., se prezident rozhodl v rámci svých pravomocí odvolat předsedu soudu na dva měsíce z výkonu jeho funkce. Reakce soudu zatím není známa, ale k vyřešení tohoto důležitého sporu povede ještě dlouhá cesta.

Ukrajinský parlament ukončil své letošní jednání 18. prosince. Stabilita stranické struktury poslaneckého sboru zůstala zachována, pozice předsedy Dmytra Razumkova se zdá být stabilně silná. Občasné úvahy o případném předčasném rozpuštění parlamentu působí jako nepodložené. Parlament mimo jiné rozhodoval o dílčích změnách v obsazení ministerských úřadů. Celkem se jednalo o čtyři kandidatury. Zatímco volba Julie Laputové ministryní pro záležitosti ukrajinských veteránů nevzbudila pochybnosti, konfliktní záležitostí se stalo ustanovení Serhije Škarleta ministrem školství a vědy. Část odborné veřejnosti má k jeho předchozí činnosti výhrady, byl obviněn zřejmě oprávněně z plagiátorství. Navíc byl příslušný parlamentní výbor proti jeho ustanovení a Škarlet prošel při hlasování jen s minimální většinou hlasů. Část poslanců se navíc při hlasování „pro“ nechala zřejmě zastoupit kolegy.

Důležitou složkou ukrajinského života zůstává regionální politika a pozice jejích čelných představitelů. Dne 17. prosince zemřel v berlínské nemocnici dlouholetý primátor města Charkov, Hennadij Kernes, jeden z národnostně židovských politiků Ukrajiny. V jeho životě lze najít řadu prazvláštních kapitol, ať se jednalo o několikaletou kriminální minulost, nebo o problematickou roli, kterou sehrál při zápasech kyjevského a zčásti i charkovského Majdanu na přelomu let 2013 a 2014. Ve svém rodném městě si však dokázal udržet značnou popularitu a zvítězil i v letošních přímých volbách hlavy Charkova, ač už se tehdy léčil mimo Ukrajinu. Události spjaté s jeho pohřbem prokázaly přetrvávání určitého, značně nekritického „kultíku“, který ho v Charkově obestíral.

Přecházíme k tématu, které bylo od března stále přítomné i v Ukrajině. Právě kolem vánoc překročil počet onemocnělých koronavirem na ukrajinském území hranici jednoho miliónu. Za potěšující lze označit, že zároveň epidemie výrazně ustupovala a rostl počet uzdravených, který se přiblížil číslu 700 000 – koncem měsíce tedy přesáhl dvě třetiny počtu onemocnělých. Úmrtnost nemocných se zároveň udržela na čísle 1,7 % (celkový počet zemřelých přesáhl 18 000). Testů bylo provedeno přes pět a půl milionu. Porovnání s českými poměry si může každý udělat sám, denní počet onemocnělých v ČR byl však koncem prosince vyšší než v Ukrajině, ačkoli počet obyvatel je tam téměř čtyřnásobný. Tamní úřady jednají o dodávkách vakcíny ze zemí Evropské unie, v tomto směru má však Ukrajina samozřejmě určité zpoždění. Rozhodně však upřednostňuje léčebné prostředky ze západního světa před ruským Sputnikem. I tato záležitost má dnes svůj geopolitický rozměr…

Končíme poslední letošní kroniku s malým předstihem, už v předposlední den letošního roku. Snad nás ukrajinský silvestr ničím výjimečným nepřekvapí. Jsme rádi, že se nám podařilo tuto rubriku udržet v chodu po celý rok, na rozdíl od prvního pokusu z roku 2018. V příštím roce chceme pokračovat. A protože jde o poslední příspěvek na našich stránkách v tomto roce, přejeme při této příležitosti všem čtenářům co nejlepší rok příští a těšíme se na jejich aktivní spolupráci.

З Новим Роком!

(boz)