Před 30 lety – nový začátek ukrajinské spolkové práce v Praze

„Malých výročí“, která vybízejí ke vzpomínání, je k dispozici skoro vždy dostatek. Protože se rok 2020 nezadržitelně blíží k závěru, připomeneme ještě jeden fenomén z nejnovějších dějin Ukrajinců v České republice. Právě před třiceti lety začal v Praze působit první ukrajinský spolek, který mohl konečně navázat na tradice spolkového života této národnosti z první poloviny 20. století.

Psali jsme tu už o polosamostatné organizaci, kterou bylo zhruba půl roku Občanské fórum Ukrajinců. To pracovalo v rámci národnostní sekce celostátní opoziční platformy občanského fóra, vytvořené hned po 17. listopadu 1989. Bylo jen otázkou času, kdy se prosadí potřeba zcela samostatného ukrajinského spolkového života.

Protože pamětníků nezadržitelně ubývá, pokusím se zde stručně vylíčit první měsíce existence SUČR-u neboli Sdružení Ukrajinců v České republice. Nespoléhám jen na vlastní vzpomínky, ale vypomohu si některými archivními zdroji, především zápisy ze zasedání rady této organizace.

Sdružení Ukrajinců v České republice bylo založeno na ustavujícím sjezdu. Jeho jednání se uskutečnilo 2. června 1990, přesně týden před prvními svobodnými volbami do postkomunistického československého parlamentu. Sjezd byl uspořádán v prostorách tehdejšího Ústředního kulturního domu železničářů na pražských Vinohradech. Několikahodinové jednání, vedené bez velkých polemik a sporů za účasti 78 členů a některých dalších hostí, skončilo schválením stanov a programu Sdružení. Delegáti také zvolili radu a revizní komisi nové organizace.

Účastníci sjezdu vybrali na činnost nové organizace 2230 Kč – na tehdejší dobu poměrně slušnou částku. V tu dobu ještě neexistovala vládní rada pro národnostní menšiny a na brzkou státní podporu, např. prostřednictvím ministerstva kultury, nebylo možno spoléhat. Občanské fórum dalo sdružení možnost využívat budovu jeho koordinačního centra na Malé Straně, která dnes patří parlamentu. Činnost národnostní sekce OF se tehdy už ale blížila ke konci.

Patnáctičlenné vedení organizace, zahrnující příslušníky dvou generací, spojovala snaha o prosazení pozitivních změn v životě českých Ukrajinců. Tato skutečnost překryla asi na dva roky názorové rozdíly, které se postupně projevily v přístupu k různým otázkám. Kamenem úrazu se stala hlavně vztah Sdružení k různým organizacím, usilujícím o vedoucí postavení v rámci ukrajinské diaspory v západním světě.

Letní měsíce roku 1990, které následovaly po založení organizace, neznamenaly pro členy vedení žádný oddech či přestávku. Hned v červenci jsme v Praze mohli přivítat účastníky kongresu někdejších sovětských disidentů, v srpnu pak přijela na oddechový pobyt skupina tzv. černobylských dětí. Jen krátce se zdržely v Praze a poté byly ubytovány v jednom z letních dětských táborů. Potřebné finance zajistili členové sdružení, věřící řecko-katolické farnosti, ale také Československá rada pro humanitární spolupráci.

Do Prahy začali přijíždět také představitelé ukrajinské západní diaspory. V srpnu 1990 pobýval v české metropoli prezident Světového kongresu svobodných Ukrajinců Jurij Šymko z kanadského Toronta, v říjnu zase přijela skupina představitelů tehdy slavné ukrajinské opoziční síly – Ruchu (Narodnyj ruch Ukrajiny). V Praze jsme tehdy s napětím sledovali vývoj stále ještě sovětské Ukrajiny, charakterizovaný převahou komunistických poslanců v jejím parlamentu. Aspoň na dálku byla podpořena tehdejší hladovka vysokoškolských studentů v Kyjevě, sympatie vzbuzoval i osud tehdy zadržovaného poslance parlamentu Stepana Chmary. To vše se dálo za situace, kdy Ukrajinu formálně stále ještě zastupovalo pražské velvyslanectví SSSR. Sdružení s ním ovšem žádné vztahy neudržovalo…

Představitelé Sdružení se zúčastnili – tehdy samozřejmě na vlastní náklady – ukrajinských akcí v dožívajícím SSSR a v Polsku, kde byli zastoupeni představitelé diaspory různých světových zemí. Na těchto fórech, mimo jiné při oslavách výročí Zaporožské siče, se snažili upozornit na vznik a první snahy naší mladé organizace. Tajemnice Sdružení se koncem října dokonce zúčastnila jako zahraniční host druhého sjezdu už zmíněného Ruchu.

Kontakty byly udržovány v rámci ještě existujícího československého státu s Ukrajinci Prešovska. Na pražské půdě jsme navázali kontakty s jinými domácími organizacemi, např. se Sdružením Čechů z Volyně a jejich přátel a se Svazem Maďarů žijících v českých zemích. Na naše vlastní akce, hlavně koncerty a přednášky, přijížděli do Prahy i Ukrajinci z jiných lokalit, kde se nepodařilo založit samostatné místní organizace Sdružení.

Do organizace postupně vstupovali další členové, svým počtem však představovali poměrně malou část všech Ukrajinců z českého území – při sčítání lidu v následujícím roce jich bylo evidováno 6807. V počátcích Sdružení scházeli téměř úplně členové z řad imigrantů, kteří nově přicházeli do České republiky za prací.

Sdružení samozřejmě nebránilo v členství ani Rusínům (v r. 1991 deklarovalo tuto národnost 1711 osob), ani českým sympatizantům. Pokud jde o Rusíny, byli jsme si vědomi toho, že řada členů, a to i lidí ze Zakarpatska a Prešovska, nedělá mezi oběma termíny žádný rozdíl a že vnímají bez problémů společný základ obou těchto skupin. Ti z Rusínů, kteří se nechtěli stát členy Sdružení, upřednostnili za čas členství ve Společnosti přátel Podkarpatské Rusi.

Na počátku prosince 1990 jsme samozřejmě nemohli tušit, že do roka a do dne dosáhne Ukrajina samostatnosti a sovětské impérium se stane minulostí. Zrovna tak jsme si neuměli představit, že další čtvrtstoletí přinese postupný nárůst napětí mezi zmenšeným, ale neméně imperiálním Ruskem a Ukrajinou a že výsledkem se stane ruská agrese proti Ukrajině. Stejnou neznámou zůstával nastupující rozvoj informačních technologií. Tehdy jsme rozesílali pozvánky na akce Sdružení poštou a někdy je třeba roznesli i osobně. Budoucí roli mobilních telefonů nebo internetu si nikdo nedokázal představit.

Vše bylo v určitém smyslu složitější a pracnější, ale obětavost byla tehdy zcela normální věcí. Chyběly nám zkušenosti, ale učili jsme se. Úsilí těch členů a sympatizantů Sdružení, kteří vkládali do jeho rozvoje svůj čas i srdce, určitě nebylo marné a položilo základy k postupnému obohacování ukrajinského života v Praze i jinde v Čechách a na Moravě.

Dnes působí v Česku větší počet ukrajinských organizací a institucí včetně Sdružení Ukrajinců a jejich přátel – dominantní roli však hraje už přes čtvrt století spolek Ukrajinská iniciativa v ČR. Zásadní a jedinečná role, kterou sehrálo v letech 1990–1994 Sdružení Ukrajinců v České republice, by však určitě neměla být zapomenuta.

(boz)