Cyklus krátkých filmů o ukrajinských spisovatelích

Česká televize umožnila zájemcům o ukrajinskou tematiku nahlédnout trochu blíže do současné ukrajinské literatury. Postarala se o to v pozdních nočních hodinách letošního léta stanice Art, která týden co týden odvysílala dva desetiminutové filmy z cyklu Ukrajinská čítanka aneb Ukrajina, davaj, Ukrajina.

Cyklus vznikl v souvislosti s účastí většího počtu ukrajinských autorů na festivalu autorského čtení konaném v Brně v červenci 2015, kdy byla hlavní pozornost věnována právě Ukrajině. Díky festivalu byla vydána v nakladatelství Větrné mlýny také série drobných knížek obsahujících překlady z děl některých účastníků. Samostatná pozornost jim bude věnována v oddílu recenzí.

Tvůrcem myšlenky druhého, filmového projektu byl Petr Minařík, jeho vytvoření umožnila finanční pomoc města Brno a českého ministerstva kultury. Šestnáctidílný celek, který trvá přes dvě a půl hodiny, byl promítnut koncem května v brněnském divadle Husa na provázku, televizní provedení přišlo na řadu od konce června do poloviny srpna.

V úvodu všech dílů jsme viděli za zvuků ukrajinské hymny zasouvání papíru do psacího stroje Consul, který vyklapal základní titulky a poté se objevila jednoduchá, v modré a žluté pojatá mapa Ukrajiny, samozřejmě i s Krymem. Jestliže toto bylo shodné, pak jednotlivé díly se dosti výrazně lišily. Hodnocení celého cyklu není snadné, protože se jednalo o kolektivní dílo skupiny režisérů tří kinematografií – české, slovenské a polské – a projekt tím nabyl rysů určité středoevropskosti.

Každý z režisérů, stejně jako každý představený autor realizovali příslušnou část po svém: to, jak se dohadovali o tvaru toho svého dílu, zůstává skryto. Lišilo se prostředí, ve kterém bylo natáčeno, nestejný zůstal vzájemný poměr vážnosti i humoru, ale i okruh otázek, o kterých jednotliví autoři hovořili. Někteří se zamýšleli nad charakterem básnického jazyka či nad problematikou vlastních děl, řada autorů se však otevřeně dotkla aktuální ukrajinské tematiky včetně války na jihovýchodě země. Spíše než hodnocení jednotlivých dílů či celku je tedy možno uvést jen několik souhrnných údajů.

První místo v rámci cyklu bylo rezervováno Oksaně Zabužko, závěr patřil Juriji Andruchovyčovi – tedy v obou případech u nás známým tvůrcům, v případě ostatních to už platilo jen někdy – v podstatě záleží, zda už jim v češtině vyšla nějaká knížka, jako S. Žadanovi, J. Vynnyčukovi a několika dalším. Celkově bylo v cyklu představeno jedenáct mužů a pět žen narozených v širokém časovém rozpětí mezi lety 1951 a 1991, na dalších šestnáct ukrajinských účastníků festivalu se nedostalo. Z úst těch „vyvolených“ jsme slyšeli různé podoby mluvené ukrajinštiny, jednou jakýsi mix ukrajinštiny a slovenštiny a ve dvou případech polštinu. Jeden z autorů navíc komentoval či opravoval překlad svého textu do češtiny, který mu prezentovala samotná překladatelka.

Také režisérů jednotlivých dílů bylo šestnáct (poměr mužů a žen byl stejný jako v případě autorů a autorek). Mezi režiséry a režisérkami převažovali Češi (devět) a Poláci (čtyři), Slováci natáčeli snad jen dvakrát. Zapojeny byly i některé známé režisérské osobnosti, jako V. Morávek, J. A. Pitínský nebo F. Remunda.

Pokud jde o prostředí, do kterého byly jednotlivé díly zasazeny, většinou jsme pozorovali nebo vytušili Brno či krajinu někde na jeho okrajích – samotná scéna nebo zasazení autorů do ní občas působily dosti exoticky či kuriózně. Pouze Jurije Vynnyčuka jsme mohli pozorovat v kulisách města Wroclawi.

Cyklus asi nesledovala příliš rozsáhlá skupina diváků. Ti, kteří měli čas a trpělivost se v letním předpůlnočním čase dívat, získali šanci vnímat a zhodnotit způsob vystoupení několika současných ukrajinských autorů a mohli se díky tomu pokusit o celkové pochopení nejednoduchého fenoménu dnešní ukrajinské literatury. Podstatnější samozřejmě byla a zůstává četba toho, co nám tito autoři nabízejí. V této souvislosti je třeba vyslovit naději, že se dočkáme dalších českých překladů, které zpřístupní z ukrajinské slovesnosti co nejvíce zajímavého.

(boz)