Zmínky o „Holodomoru“ ve zprávách české mise z Moskvy

Otázka, jaký byl ohlas ukrajinského hladomoru roku 1933 v českém prostředí, zůstává zodpovězena jen v malém rozsahu. Dokud se nedobereme konkrétnější odpovědi, zůstane ve znalosti vývoje česko-ukrajinských vztahů citelná a docela bolavá trhlina. Každý pokus o její zacelení bude určitě velice vítán.

Pokus o řešení tohoto problému učinil před lety Aleš Ziegler, když vytěžil některé tituly tehdejšího českého tisku z uvedeného roku. I tak zůstává ve zpracování tohoto pramene nemalá mezera. Stačí uvědomit si obrovský početní rozvoj českých periodik, která vycházela v patnáctém roce meziválečné republiky. Proto bude nutno promyslit metodiku dalšího výzkumu, který se musí zároveň přenést i na jiné skupiny pramenů.

Nepovšimnuty zatím zůstávají dochované archiválie těch státních institucí, které byly v určité míře s ukrajinským hladomorem roku 1933 chtě nechtě konfrontovány. I v češtině bývá nazýván ukrajinským slovem Holodomor, které jej jednoznačně identifikuje vzhledem k jeho fatálnímu demografickému dopadu. Na prvním místě je samozřejmě nutno brát v potaz tehdejší československé ministerstvo zahraničí a jednu z diplomatických misí, které mu byly podřízeny.

V pražském Archivu Ministerstva zahraničí alias Zamini se nacházejí mimo jiné písemnosti tehdejší diplomatické mise v Moskvě. Svou činnost rozvíjela v době, kdy mezi Československem a Sovětským svazem ještě neexistovaly normální diplomatické styky. Až do roku 1934 totiž Československo sovětský režim z různých důvodů neuznalo.

Využiji letošní listopadové vzpomínky na Holodomor k tomu, abych zpřístupnil na základě výpisů, které jsem si kdysi v rukopisné podobě pořídil, zprávy z několika dokumentů. Opisoval jsem z nich v rychlosti při práci na jiném, pro mne tehdy důležitějším tématu. Bohužel vedl můj spěch k tomu, že jsem si nepoznamenal kromě údaje o tom, že jde o písemnosti československého zastupitelství v Moskvě, číslo kartónu, ze kterého bylo v archivu čerpáno. Snad mi to bude prominuto – ostatně tu nepíšu vědeckou stať, ale podávám upozornění na prameny, které volají po zpracování.

V první polovině roku 1933 působil v Moskvě jako chargé d´affaires zastupitelstva Republiky československé pro SSSR Josef Košek (1886–1953). Tento dnes zapomenutý muž předtím působil mj. v samostatném Lotyšsku, kdežto následně zastupoval Československo kupodivu ve Venezuele a Kolumbii. Mezi 14. lednem a 16. březnem 1933 odeslal zastupitelský úřad vedený Koškem z Moskvy do Prahy dvanáct běžných zpráv – v průměru tedy jednu za pět dní. K problémům, které v nich byly velmi často popisovány, patřila situace v sovětské zemědělské sféře.

Už ve čtvrté zprávě z roku 1933, datované 1. února, čteme o žalostné situaci násilně kolektivizovaného zemědělství a najdeme zde i toto konstatování: „Nejhorší poměry v tomto směru vykazují severní Kavkaz, Ukrajina a nižní Volha, kde v kolchozech převládají prvky sovětům nepřátelské.“ Dále se zde uvádí, že i sovětský lidový komisař zemědělství Jakovlev doznával, že v těchto třech částech SSSR „jsou poměry přímo úžasné.“ O Jakovlevovi, jehož původní příjmení znělo Epštejn, je užitečné vědět, že vykonával funkci komisaře alias ministra zemědělství v letech 1929–1934. Zatčen, odsouzen a popraven byl v roce 1938.

Už o dva dny později, 3. 2. 1933, následovala Běžná zpráva č. 5, věnovaná vnitropolitické situaci. Píše se v ní o nedávném rozsáhlém zatýkání v Moskvě, které postihlo i náměstka lidového komisaře zemědělství Konnera /správně má být: Konara – boz/. „Jde vesměs o nejvlivnější funkcionáře z lidového komisariátu zemědělství a všichni jsou obviňováni z pravicového úchylkářství a z toho, že byli ve spojení s protibolševickými silami na Kavkaze a na Ukrajině. /…/ Celá věc působí dojmem, že se hledají všemožně ´viníci´ katastrofální situace v zemědělství a snad se dočkáme nějakých nových odhalení o spojení těchto osob s cizinou.“ Dodejme, že Konar, původním jménem Fedir Palaščuk, byl Ukrajinec z východní Haliče, který v roce 1920 přešel na stranu bolševiků. Byl odsouzen k smrti a popraven 12. března 1933.

Ve zprávě č. 10 z 23. února 1933 se uvádí mj. toto: „Z Ukrajiny, z Povolží, z Kavkazu, z Dálného východu lidé píšou o hladu a prosí o podpory. Z některých dopisů hledí na člověka přímo hladový obličej a za ním Smrt. Prostí lidé, kteří neztratili víru, se modlí, aby Bůh si je raději vzal a učinil konec neradostnému životu. Přece jde ne o lenochy, nýbrž o lidi pilných rukou. Kdo může, odjíždí do ciziny. Celá Ukrajina a severní Kavkaz trpí naprostým nedostatkem chleba. Dříve jezdili lidé za chlebem do Moskvy, ale nyní vlaky z Ukrajiny přicházejí prázdné. Každý se bojí prohlídek GPU. Když někdo koupí si potraviny, GPU mu je i peníze odebéře. Koupí mu pouze jízdenku domů. V Kyjevě a v Charkově nepracují elektroturbíny. Město je špatně osvětleno, elektrika nejezdí. /…/ Na východ jedou vlaky polonahých ´kulaků´ z Ukrajiny a z Kavkazu. Na všech tvářích je vepsáno utrpení a hlad.“

V zprávě ze 14. 3. 1933 se popisují obavy sovětského tisku z úvah zahraniční diplomacie o možném vytvoření federativního litevsko-bělorusko-ukrajinského státu. Komentář československého diplomata dodává: „Obavy ve skutečnosti jsou velmi vážné se zřetelem k nynější zásobovací situaci na Ukrajině a na Bílé Rusi, kde k obtížím zásobovacím v poslední době přistupují také obtíže národnostní velmi ostře se projevující.“

Nejvíce stojí za podrobnou citaci běžná zpráva č. 12 z 16. března 1933 opatřená podtitulkem „Zásobování ve SSSR.“ Najít v ní lze takovouto charakteristiku situace jak v celé zemi, tak z velké části právě na Ukrajině.

„Zásobovací potíže v Sovětském svazu vzrůstají s každým dnem. Nejvíce je postižena Ukrajina, severní Kavkaz a Volha. V poslední době k nim přistupuje Ural. Všude schází chléb, který je nejdůležitějším pokrmem ruského člověka. /…/ Nejhorší poměry jsou na Ukrajině, kde chléb se stává pomalu neznámou věcí. Známý náš dirigent přijel z Charkova a vypravoval, že filharmonie zkouší v nevytopeném sále, hudebníci nemohou hráti forte, jelikož jsou zesláblí, osvětlení města je bídné, turbogenerátory v elektrárně jsou polámány, všude se ozývá volání o chléb. Přídělové lístky na chléb se přísně kontrolují a denně razítkují. Obyvatelstvo tím ztrácí spoustu času, ale aparát ´pracuje´ – denně dává razítko na 700 000 poukázek.“

Dále v této zprávě čteme: „Je to přímo soustavné podkopávání a ničení zdraví celého národa. S přibližujícím se jarem poměry zásobovací se stále zhoršují. Poslední obilí na venkově odebraly sedlákovi vládní orgány, by si zajistily seťové obilí. Na venkově je všude nedostatek a v některých krajích přímo hlad. Vláda povolila Ukrajině a severnímu Kavkazu seťové fondy, ale jsou obavy, že mužici přes všecky zákazy a tresty většinu seťového obilí snědí a pole že zůstanou nezasetými. Jaká bída je mezi lidem, dokazují i zoufalé dopisy našich příslušníků, dovolávajících se pomoci.“

Nejprve je citován dopis z ruského černomořského města Tuapse a pod číslem 2 je přepsána část dopisu nejmenované Češky z Krymu: „Pomozte mým dítkám, nebo jestli nepřijde pomoc, zemřeme hlady. Práce žádná není a jíst jim nemám co dát. Z Čechohradu /obec na jižní Ukrajině – boz/ jsem ujela před hrozným hladem, protože tam lidi už hlady puchnou a zde není také žádná ochrana.“

Následuje výpis z dopisu, zaslaného z Berdičeva – dnes nese toto oblastní město jméno Chmelnyckyj: „Sloužili jsme ve dvoře druhý rok. Při ´čistce´ dvora nás uvolnili a zůstali jsme bez práce. Vzali nám krávu, deset funtů kukuřice, šest slepic, kamna, peřiny, nádobí, cihličku, hmoždíř, břitvu, zahradnická semena a primus. Nechali nám jen to, co jsme měli na sobě.“

Citujme ještě čtvrtý dopis z místa, které není jménem uvedeno: „Není tady co jíst a čím se živit. Den ze dne mřeme tady z hladu. Celý rok jsem chodil do práce, jeden den jsem nevynechal, též žena. Měli jsme 520 pracovních dní za rok a chleba jsme nedostali ani na půl roku a nyní si dělej, co chceš. Lidi mřou z hladu jako mouchy, nikdo se na ně nedívá, po čtyři až pět dní leží mrtví v chalupách a nikdo to nechce zakopávat. A nás to též čeká – jak ne dneska, tak zejtra. Vy nikdy nevěříte, co tady lidi jedí: melou plevu, kukuřičnou slámu, dřevo a koně chcíplý jedí jak psi. Pošlete mi několik dolarů, abych si mohl v Torgsinu koupiti mouku, abych neumřel, když budu chcet /!/ vyjet do vlasti, neb tady nic dobrého nemůže se čekati.“

V předkládání podobně neradostných ukázek by bylo možno pokračovat. Podobné zprávy včetně úryvků z dopisů, v tomto případě asi soukromých, se objevovaly v některých periodikách. Zde jsem chtěl nabídnout jen několik svědectví jako důkaz skutečnosti, že českoslovenští diplomaté v Moskvě měli celkem přesný přehled o tom, co se v celém svazu a v Ukrajině děje a jak zoufalá situace zde vládne. Otázkou zůstává, kdo vlastně tyto zprávy z Moskvy četl – mnoho lidí to asi nebylo a na podobné zpravodajství si asi prostě zvykli. Mimo ministerstvo se text zpráv sotva dostal a nemůžeme si tedy dělat iluze o tom, že by dokázaly ovlivnit veřejné mínění.

Šéfem ministerstva byl tehdy dr. Edvard Beneš, který měl nepochybně aspoň z tzv. svodek základní údaje k dispozici. I v jeho případě ovšem fungoval princip tzv. vyšších zájmů, které diktovaly nalezení lepšího vztahu mezi Československem a stalinskou velmocí na východě. Co se dělo tam, např. v Ukrajině, bylo z tohoto hlediska „vnitřní záležitostí“ této velmoci, ke které Československo nemělo právo vyslovovat vlastní názor.

Navíc chtěla podstatná část Čechů číst jiné zprávy o Sovětském svazu. Toužila po takových informacích, které by je utvrzovaly ve víře v nový a skvělý sovětský systém, hodný napodobení. Takovíto lidé hltali reportáže podobných novinářů, jakým byl Julius Fučík, u kterého samozřejmě nenašli ani tu nejmenší zmínku o nějakém hladomoru. Vždyť to byla přece sprostá pomluva západních kapitalistů a jim zaprodaného tisku…

(boz)