Dvakrát na Hoverlu a zase zpátky

Na Hoverlu a zase zpátky I

Poprvé jsem se vydala na Hoverlu sama. Bylo to během mé dvoutýdenní stáže s brněnskými ukrajinisty ve Lvově na tamní univerzitě I. Franka. Svůj výstup jsem ale plánovala dlouho předem. Ještě v Česku jsem si četla různá vyprávění, popisy tras, cestovatelské tipy a zjišťovala informace o dopravě a noclehu. Informace byly kusé a zřejmě je poskytovali pouze zdatní turisté. A značení a mapy mají na svědomí asi taky jen samí zdatní turisté. Ostatně někde jsem slyšela, že Češi jsou ve značení výborní, v turistice taky a že značky v Karpatech mají na svědomí právě oni. Mapa Východních Gorgan, kterou jsem si později koupila ve Lvově (a pak ještě jednou v Ivano-Frankivsku) obsahuje mimo jiné popisek titěrným písmem: Час переходу не враховує час на відпочинок. Asi už tušíte, že já rozhodně zdatný turista nejsem a že tato poznámka neměla zůstat přehlédnuta…

Část mapy. Cesta z Depa až na Hoverlu je vyznačena žlutě.
Část mapy. Cesta z Depa až na Hoverlu je vyznačena žlutě.

Bylo to v roce 2016 a já jsem se zrovna seznámila se svým přítelem, zdatným turistou, který však se mnou na stáž nejel. Protože jsem se už ztratila i na beskydském Čupku, po cestě z Olomouce do Ostravy jsem byla schopna sednout na vlak v opačném směru a při každém výstupu na jakoukoliv horu jsem byla rudá jako rak, rozhodla jsem se, že mu tentokrát ukážu, že nejsem z cukru. O svém plánu zdolat nejvyšší vrchol Ukrajiny (2061 m n. m.) jsem nikomu neřekla – ani příteli, pro kterého mělo být překvapením video z vrcholu, natočené na mou novou GoPro kameru od táty, ani mámě, zdatné turistce, která by mě nepustila, kdybych si pustila pusu na špacír. Nenápadně jsem si ještě v Česku zabalila pohorky, sportovní kalhoty a malou krosnu – a samozřejmě tu GoPro kameru.

Ve Lvově jsem pak chodila do internetové kavárny za 5 UAH na půl hodiny, abych si koupila lístky na vlak, naplánovala cestu, našla další užitečné informace a maximálně se připravila. Pamatuju si, že jsem jela nejdříve do Ivano-Frankivsku, chtěla jsem vidět to město, o kterém všichni tak básní a které je teď prý novým centrem literární kultury. Frankivsk mě uvítal chladným počasím a jako jediné ze všech ukrajinských měst, která jsem navštívila, mě nijak zvlášť nenadchl. Dokonce mě možná i trochu zklamal, ale alespoň jsem si mohla znovu koupit turistickou mapu Gorgan, když tu první, koupenou ve Lvově, jsem úspěšně zapomněla na kolejích (гуртожиток но. 12). 

Vyhlídka na IF z radnice. Náměstí v IF, kde bábušky prodávají poklady ze své zahrádky.
Vyhlídka na Ivano-Frankivsk z radnice (vlevo). Náměstí v Ivano-Frankivsku, kde bábušky prodávají poklady ze své zahrádky (vpravo).

Ráda bych váženým čtenářům poskytla lepší informace o tom, jak jsem se dopravila do IF a potom dále z IF do Karpat, jenže to bylo už před lety a vzpomínky se stírají, ceny na „ukrzaliznici“ mezitím stačily narůst a hádám, že i jízdní řády prodělaly určité změny. Jen si pamatuji, že jsem tehdy jezdila výhradně na plackartě nebo v těch nejlevnějších dostupných „sedících“ třídách a že jsem po cestě potkala skupinku Poláků, kteří jeli někam na Čornohoru se stany, ale nalili se už ve vlaku tak, že ty stany nemohli večer ani postavit. To jsem se potom dozvěděla od očitých svědků. V tom stejném vlaku jsem totiž potkala několik Lvovanů, z nichž jeden pracoval v krematoriu, vyprávěl mi o tom, jak připravuje mrtvoly, a nabízel mi exkurzi. S ukrajinskou skupinkou jsem se pak potkala po pár dnech ještě ve Lvově, a tak mi prozradili, jak dopadli Poláci.

Poláci i Ukrajinci byli dost překvapení, když jsem jim řekla, že jedu sama na Hoverlu. To bylo ale asi tím, že mezi Ukrajinci není turistika příliš rozšířeným koníčkem, ve skutečnosti však můj plán nebyl tak vražedný – plánovala jsem pouze výstup a sestup během jednoho dne, žádné nocování ve volné krajině, několikadenní přechody a podobné hříčky pro fajnšmekry. 

Česko-polsko-ukrajinské osazenstvo na trati ze Lvova do Karpat.
Česko-polsko-ukrajinské osazenstvo na trati ze Lvova do Karpat.

Po cestě vlakem s přestávkou v IF jsem vystoupila v Jasini. Jasiňa je všeobecně doporučována těm, kdo plánují například přechod od Hoverly přes Petros nebo na Pop Ivan. V Jasini se nachází známá „turbaza“ (turistická báze, turistická základna) z roku 1942 pojmenovaná Edelweiss (Эдельвейс). Chata se nachází dále od nádraží, ve večerních hodinách bylo potřeba chytit na nádraží „taxi“, které mě za levný peníz odvezlo doslova až ke dveřím chaty. Přespala jsem pouze jednu noc, ale – možná proto, že bylo září a ještě k tomu pondělí, sezóna skončila atd. – z bývalé slávy Edelweiss jsem si moc neužila. Zašlá sláva, laxní přístup personálu, který dokonce na mou rezervaci zapomněl, a zima a vlhko – tolik jsem si odnesla z pobytu na turbaze, ležící nevhodně uprostřed městečka. Tehdy jsem také poprvé pochopila, že teplé vody se v Karpatech člověk dočká vždy nejdříve po celých 15 minutách od chvíle, kdy ji zapne a nechá odtékat. Není tedy třeba propadat panice, stačí trpělivě čekat namydlený ve sprše.

Druhý den ráno jsem se vydala na Hoverlu, ale protože mi řekli, že z Jasini, odkud jsem původně chtěla jít pěšky, je to opravdu daleko, objednala jsem si asi v 7 ráno auto, které mě odvezlo ne do blízké Lazeščiny, ale rovnou na tzv. „Depo“, tedy do bodu, kde se turisté registrují, načež někteří z nich, zřejmě náhodně vybraní, platí také jakési poplatky. Za co, to už si nevzpomínám, snad za ekologii, za turismus nebo možná taky za něco zcela absurdního. Taxi z Jasini do Depa nebylo levné, přece jen je to dost kilometrů a já jsem jela sama. Přesnou částku si nepamatuji, ale bylo to od 200 do 400 UAH, z čehož jsem jako studentka radost neměla.

Ostroumný hlídač v Depu mě zaregistroval do své knihy pro případ, že bych se večer nevrátila, tak aby mé zmizení v horách mohl nahlásit horské službě a vyhlásit „pátrání“. Stejně jako můj jasiňský taxikář se mě od výstupu snažil odradit, ale já jsem tvrdohlavě trvala na svém. Když se na Depu objevili dva mladí Ukrajinci, aby se také zaregistrovali před výstupem na Hoverlu, viditelně se mu ulevilo. Nechal je zaplatit poplatek 25 UAH, který po mně z nějakého zvláštního důvodu vůbec nepožadoval, a prohlásil, že půjdu s nimi, abych nešla jako dívka nahoru sama. Po letech mi ti dva Ukrajinci z Kyjeva přiznali, že v tu chvíli si pomysleli něco jako: Tyyy jo, půjde s námi tahle holka, to bude opruz, ta má ale hroznou ruštinu – a co to je vůbec zač…? 

Myslím, že jsme ušli sotva jeden dva kilometry, když jsme ztratili prvního člena výpravy. Ljoša, vystudovaný kuchař, který neumí mluvit jinak než příšernou směsicí polštiny a suržyku, si někam odskočil napustit vodu. Od toho okamžiku jsme ho už neviděli. Jeho kamarád Denis se mu snažil volat, ale marně. V horách jsme byli úplně bez signálu – úplně odříznutí od světa. Dodnes přemýšlím, zda by tehdy fungovalo alespoň tísňové volání, kdybychom jej potřebovali. 

Pomysleli jsme si, že Ljoša je asi před námi a že musíme přidat, abychom jej dohnali. Ljoša, který byl skutečně před námi, si pomyslel totéž, a tak přidal také. Potkali jsme se až večer ve Vorochtě, kam se každý z nás tří dopravil jinak a v jinou dobu.

Cestou pršelo…
Cestou pršelo…

Ukázalo se, že pro Denise je tohle první turistická výprava v životě. A že vlastně nemá vůbec představu o tom, co si na hory vzít s sebou. Sice byl chladný zářijový den a chvílemi pršelo, když jsme se škrábali po blátivých a neoznačených stezkách nahoru, na péřovou zimní bundu to však přece jen nebylo. A tak bunda, stejně jako rukavice, čepice a mnoho dalšího, ležela v Denisově převelikém batohu a jen přidávala zátěž už tak unavenému greenhornovi, který nesnídal, ale zato před cestou pil, a který navzdory tomu všemu nesl svou i Ljošovu svačinu, takže Ljoša si dal první jídlo dne až v té Vorochtě. 

Táhli jsme se neskutečně a dokonce i mé pomalé tempo bylo ve srovnání s Denisem jako sprint. Do Kozmeščiku bylo vše ještě v pořádku, ale potom začaly krpály a taky občasný déšť. Šli jsme velmi pomalu, ale nedělali jsme pauzy, protože jsme se báli, že to tam i zpět nestihneme. Ještě než se ztratil Ljoša, stihl mě vystrašit tím, že od Depa nahoru na Hoverlu je to 25 kilometrů. Asi to opravdu bylo okolo 25 kilometrů, ovšem tam i zpět. Z mapy to však nebylo možné vyčíst. Kilometráž totiž v mé jinak pěkné mapce uvedena bohužel nebyla. Mapa pouze udávala délku vybraných tras, tak například z Lazeščiny (odkud Ljoša s Denisem vyšli pěšky asi v 6 ráno poté, co tam přijeli nočním vlakem z Kyjeva či ze Lvova) na Hoverlu to bylo asi 17 km, odhadovaný čas v jednom směru byl 7 hodin a převýšení 1325 metrů. Oproti klukům jsem měla tu výhodu, že jsem si kilometry z Lazeščiny do Depa odbyla v taxiku, snídala jsem, neměla jsem opici a můj batoh nebyl zatížen zimní bundou. Přesto si myslím, že ten výstup ani pro mě nebyl snadný!

Denis to vzdal u Poloniny Gropy. Domluvili jsme se, že buď počká v Gropě, nebo v Depu, nebo mi tam aspoň nechá své telefonní číslo, abychom se nějak navzájem ujistili, že ani jeden z nás nepřišel po cestě k újmě. Já jsem pokračovala na vrchol už sama. Kromě těch dvou jsem nikoho nepotkala, bylo ticho, chladno, dobře se dýchalo, ale čas pokročil a pomalé tempo si nenápadně vybralo svou daň. Bylo potřeba spěchat. Když jsem vyšla kamsi nad Gropu, uviděla jsem poprvé vrcholek vévodící Ukrajině, kolem něhož se zrovna začínala trhat mlha. Bylo to fascinující! V tu chvíli jsem ale neměla tušení, jak moc jsem ještě daleko od cíle.

Fascinující podívaná – mlha na chvíli odhalila vrcholek přede mnou.
Fascinující podívaná – mlha na chvíli odhalila vrcholek přede mnou.

Na vrchol jsem nakonec dorazila asi okolo 3. hodiny odpoledne. Z Depa jsme vycházeli snad v 10 (ale možná i dříve), takže cesta na vrchol trvala bez přestávek asi 5 hodin. Nahoře byl sníh, ale naštěstí i docela dobrá viditelnost. A také skupinka německých turistů s perfektním vybavením, která vycházela možná z Vorochty, ale podle toho, jak odpočatí a usměvaví byli, tak spíše až z turbazy Zarosljak (Заросляк), která je pod Hoverlou právě ze strany od Vorochty a k vrcholu je oproti Depu zatraceně blízko. Zapřísahala jsem se, že příště půjdu taky z druhé strany. A taky že jo – ale o tom až zase jindy. 

Dřevěná útulna pod vrcholem. Ukrajinská vlajka na vrcholu je pokrytá sněhem a rampouchy. Fouká.
Dřevěná útulna pod vrcholem. Ukrajinská vlajka na vrcholu je pokrytá sněhem a rampouchy. Fouká.

Němečtí turisté byli první lidé, které jsem po hodinách chůze potkala. Nádhernou a tajuplnou přírodu Karpat jsem měla jen pro sebe. Kdybych si zlomila nohu, asi už se nevrátím. Celé ty hodiny jsem byla bez mobilního signálu. Abych sama sobě dodala kuráž po cestě i na samém vrcholku, natáčela jsem jedno video za druhým a povídala si se svou GoPro kamerou, jako by byla mým společníkem na cestách. 

Autostop s plným servisem. Včetně vyhledání vhodného ženicha.
Autostop s plným servisem. Včetně vyhledání vhodného ženicha.

Pokud si někdo myslí, že sestup dolů už je jen pro formu, tedy že je snazší a rychlejší, tak se nemůže více mýlit. Z prudkého kopce není radno utíkat, obzvláště ne tehdy, když je po dešti. Měla jsem tehdy velmi staré pohorky a každou chvíli jsem uklouzla, jednou jsem dokonce dopadla do trávy hned vedle kozích bobků. Bylo mi jasné, že se bude brzy stmívat. A nakonec se skutečně setmělo dříve, než jsem se dostala zpátky do Depa. Cesta dolů trvala skoro stejně dlouho jako cesta nahoru, k Depu jsem totiž dorazila okolo 8. hodiny večer, po cestě už mi došlo i jídlo a voda. Na několika posledních kilometrech mě svezli obrovským starým nákladním vojenským autem dva dřevorubci. Chtěla jsem si vyfotit jejich rozbité čelní sklo, které drželo už jen na dobré slovo, a oni se smáli, že si fotím je a jejich starou plechovku. Dneska se za to trochu stydím, byla jsem jako ta filoložka z gonzo reportáží Ziemowita Szczereka. Oni se ale neurazili, svezli mě a ještě mi cestou nabízeli, že mi najdou v Karpatech ženicha. Mohli mě odvézt až do Lazeščiny na vlakové nádraží (které je vlastně takovou malou budkou, vypadá spíše jako tramvajová zastávka), ale já jsem ctila pravidla místního Depa a nechala jsem se vysadit tam, kde jsem se ráno registrovala. Denis tam nečekal. Zato hlídač tam spokojeně podřimoval, vsedě, při puštěné televizi. Ať už jsem klepala, zdravila, rozsvěcela a zase zhasínala světlo, nic ho nebylo s to probudit. Dokonce ani několikeré dloubnutí do ruky nenarušilo jeho nachmelený sen. Nevěděla jsem, jak se odregistrovat, tak jsem odešla. Došlo mi, že kdybych se v horách ztratila, bez signálu, nikdo by mě nikdy nenašel, nikdo by po mě nepátral. Tak k čemu tam to Depo vlastně je? Ještě než jsem se rozloučila s Šípkovou růženkou, vzala jsem si lísteček, který ležel na registrační knize. Bylo na něm Denisovo číslo přesně tak, jak jsme si domluvili. Signál jsem ale pořád neměla.

Byla už tma. Čekalo mě ještě několik kilometrů do Lazeščiny, téměř bez přestávek jsem už 10 hodin chodila nahoru-dolů, byla jsem unavená. Vlak mi jel až ve 2 hodiny ráno. Už ani nevím odkud – z Lazeščiny, nebo z Jasini? Matně si vzpomínám, že podle původního plánu jsem se měla asi do Jasini vrátit – buď pěšky nebo možná nějakým osobáčkem z Lazeščiny a přečkat tam do těch ranních hodin. Nic z toho nepřipadalo v úvahu. Začínala být opravdu velká zima, jakou jsem neočekávala. Do Lazeščiny se mi podařilo stopnout auto – vojenský džíp. Ale když jsem zjistila, že místní nádraží je jen přístřešek, bylo mi jasné, že zmrznu. Doufala jsem, že něco pojede, mohla jsem dojet do Jasini, ale bála jsem se, že se mi nepodaří sehnat taxi do turbazy a pak ještě ve 2 ráno z turbazy zpět na nádraží. A jít pěšky nemělo smysl a nestačily by mi ani síly.

Jsou to už 4 roky, ale stále se aspoň jednou za rok vídáme a jsme v kontaktu alespoň online.
Jsou to už 4 roky, ale stále se aspoň jednou za rok vídáme a jsme v kontaktu alespoň online.

V tu chvíli mě někdo oslovil – a byl to Denis, který čekal poblíž zastávky v Lazeščině na nějaký vláček, spíše takový malý regionální spoj, o jehož existenci jsem neměla ani tušení a nebylo mi jasné, odkud Denis vyčetl, že už brzy pojede. A opravdu. Za chvíli jsme seděli v jakési obdobě našich motoráčků, a když jsme vystoupili ve Vorochtě, potkali jsme tam i Ljošu, už převlečeného, najezeného, usměvavého, snad i umytého. Jak se ukázalo, šel před námi a zřejmě se i stejnou cestou vracel. Směrem od Depa ovšem vedou na Hoverlu místy takové klikaté cestičky, které se rozdvojují a zase spojují, že jsme se museli někde minout. Prý potkal i jakousi skupinku turistů, na tu jsme ale taky nenarazili. Také se ukázalo, že v čase, v němž jsem já stanula na vrcholu a Denis nejspíše pochrupoval v trávě na Polonině Gropě, Ljoša tak akorát sestoupil dolů a dopravil se do Vorochty, kde na nás čekal několik hodin. V místní restauraci u nádraží jsme si dali tradiční ukrajinskou kuchyni, ale i toto pohostinské zařízení, kde nám mimochodem moc chutnalo, se brzy zavíralo.

Hledali jsme příbytek, ale utratit 300 hřiven na osobu za noc, když jsme se někam potřebovali uchýlit pouze do 2. hodiny ranní, nepřipadalo jaksi v úvahu. Místní nám radili, ať se ubytujeme v turbaze příznačně pojmenované „Hoverla“, ale protože byla tma, nemohli jsme ji najít. Přitom jsme ji měli celou dobu před nosem – byla hned u nádraží a u restaurace, kde jsme povečeřeli. Nakonec se pánové ukázali jako schopní a starostliví společníci – našli Hoverlu, kde jsme si odpočinuli, osprchovali jsme se a přečkali do příjezdu vlaku. Já jsem měla lístek na plackartu o jeden nebo dva vagony dál, ale kluci nastoupili se mnou, aby mi pomohli najít mé místo a aby se ujistili, že v pořádku nastoupím svou cestu, načež přeběhli do svého vagonu. Přemohl mě zasloužený spánek, ostatně nikde se nespí lépe než na plackartě.

Druhý den měli kluci v plánu obhlédnout Lvov, zavazadla si nechali v úschovně na nádraží, odkud večer pokračovali zase nočním vlakem domů do Kyjeva. Ve Lvově jsme se ještě potkali a Denis a Ljoša mě pozvali na jídlo do „Hazove lampy“, jedné z vyhlášených restaurací/kaváren v centru Lvova. S Ljošou jsme ještě zvládli jeden (nesrovnatelně menší) výstup: vyšli jsme si na Zamkovou horu ve Lvově, odkud je krásný výhled na celé město. Ljoša předtím nakoupil spoustu čokolád v čokoládovně, kterými mě obdaroval na památku.

Na Hoverlu a zase zpátky II

Mohu vás ujistit, že je více lvovských či kyjevských bohemistů, lačnících po návštěvě Brna, než brněnských ukrajinistů, kteří se hlásí na stáže do Lvova a do Kyjeva. A tak rok co rok ukrajinisté pravidelně přibírají nás rusisty, pak studenty dalších příbuzných oborů a někdy i docela nepravděpodobné společníky, aby vyrovnali počet studentů na výměnný pobyt. A tak se stalo, že v letech 2017 a 2018 se mnou na stáž jel i můj přítel Radim, který studuje zcela jiný obor a který především ještě dnes (v roce 2020) neumí ani azbuku. V roce 2018 jsme spolu byli ve Lvově, kam shodou okolností právě na tuto jedinou stáž vypravila univerzita i naši skvělou lektorku, překladatelku, ukrajinistku a rusistku Evu Reutovou. My tři a ještě student ukrajinistiky a náš kamarád Vláďa jsme tvořili silné a podnikavé jádro výpravy. Především jsme všichni čtyři byli spolu ubytovaní na stejném pokoji na kolejích – opět to byl hurtožytok No. 12, kde každý pokoj disponoval dvěma patrovými postelemi, kde jsem já spala nad Radimem a Eva se šplhala na svou postel kolem Vládi – a ve stejném složení jsme se také vypravili na Hoverlu. 

Ze Zarosljaku vedou na Hoverlu dvě značené trasy. Myslím, že jsme šli po modré
Ze Zarosljaku vedou na Hoverlu dvě značené trasy. Myslím, že jsme šli po modré

Využila jsem v té době už četných zkušeností s cestováním po Ukrajině, nashromážděných za několik předchozích let – zkušeností jak s vlakovou dopravou, tak i s výpravou na Hoverlu. Tak především jsme se vyhnuli šíleným kilometrům z Depa a naplánovali jsme si pohodovou trasu z druhé strany, od Zarosljaku.

Silná skvadra. Zleva: Vláďa, Eva a Radim před turbazou Hoverla ve Vorochtě. (Já fotím na GoPro kameru.)
Silná skvadra. Zleva: Vláďa, Eva a Radim před turbazou Hoverla ve Vorochtě. (Já fotím na GoPro kameru.)

Plán byl následující: Nočním vlakem (zřejmě na plackartě) jsme se dopravili do Vorochty. Protože jsme měli volnou polovinu dne, prošli jsme si okolí. Přespali jsme v turbaze Hoverla, která ani tentokrát nezklamala. Opět jsme se všichni čtyři ubytovali v jednom pokoji, přenocování nás stálo asi 70 hřiven na osobu, akorát Radim měl matraci, ze které čouhal drát a v noci jej píchal do zad. Druhý den jsme si naplánovali výstup na Hoverlu, ovšem raději až od Zarosljaku, protože z Vorochty by to byla štreka, a po návratu z výpravy jsme se jakýmsi rychlovlakem vraceli do Lvova. 

Ani déšť nesmyl úsměvy na tvářích. Máme radost, že jsme nahoře.
Ani déšť nesmyl úsměvy na tvářích. Máme radost, že jsme nahoře.

V paměti mi z této výpravy utkvělo mnohé. Tak především Eva, která se hrozně bála, že pro ni výstup na Hoverlu bude náročný, ale která šla samozřejmě v čele výpravy. Druhý šel Vláďa, třetí Radim, který neustále čekal na mě, skupinu jsem hrdě uzavírala já. 

Taky mi utkvěla v hlavě vyhlídka z Hoverly, kterou jsme neměli. Zase bylo září, nebyl žádný sníh, zato ale mlha, že by se dala krájet – sotva jsme našli cestičku, po které jsme vystoupali na vrchol.

Taky si pamatuju Radima, který se bál, že výstup mým tempem nebudeme stíhat, a tak nás přiměl vstát už v pět hodin ráno. Vzali jsme si auto, které nás dovezlo na obdobu „Depa“ na druhé straně hory, než odkud jsem šla minule. Tam nám ale sdělili, že nahoru pouštějí až od sedmi ráno. Nevím přesně, kolik tehdy bylo hodin, ale sedm ještě ne, i když jsme za sebou měli vstávání, ranní hygienu, snad i snídani a taky cestu předem objednaným autem. Nakonec jsme je ale přemluvili a pustili nás s autem až k Zarosljaku, odkud jsme vyrazili nahoru. I s mým pomalým tempem jsme byli nahoře asi za dvě hodiny, a protože nebylo nic vidět, udělali jsme si akorát fotku s cedulkou Hoverla na památku a taky aby nám kolegové věřili, že jsme ten vrchol zdolali, a šli jsme zase zpátky. Nahoře jsme byli mezi prvními. Cestou dolů jsme pak potkávali Ukrajince, kteří také chtěli zdolat národní chloubu. Jak už jsem ale psala, turistika nepatří mezi největší koníčky Ukrajinců, takže mnozí nebyli na výšlapy zrovna připravení. Pánové v naleštěných černých polobotkách s dlouhou špičkou podpírali dámy na kramflíčcích – a tyto jsme potkali při sestupu už docela dole, nedovedu si představit, jak jejich výstup probíhal ve vyšších polohách, kde byl kopec příkrý a kluzký po dešti.

Cesta dolů po modré. Značení je asi financováno EU.
Cesta dolů po modré. Značení je asi financováno EU.

Zjistili jsme, že máme dost času, ale málo peněz. Že máme málo peněz, se ukázalo ostatně už o den dříve. My, obyvatelé druhého největšího města ČR co do rozlohy i co do počtu obyvatel, jsme zkrátka zvyklí platit kartou nebo vybírat peníze z bankomatu nebo přinejmenším v zahraničí směňovat eura za místní měnu. Vybaveni malým množstvím hřiven, malým množstvím eur a platebními kartami jsme zjistili, že ve Vorochtě, malé vesničce, ale zároveň největší vesničce široko daleko, se nikde nedá platit kartou, směnárna je přes víkend zavřená a bankomat byl zřejmě vevnitř oné zavřené směnárny nebo nefungoval – nebo tam vůbec nebyl, už si přesně nevzpomínám. (Jen si zkuste život bez těchto vymožeností!) Věděli jsme, že musíme zaplatit nocleh a auto, které nás doveze k Zarosljaku a zpět – a taky jídlo. Zase jsme jedli v restauraci poblíž nádraží – zda to byla ta stejná, v jaké jsem večeřela o dva roky dříve, to už nevím. Protože nám ale chutnalo a taky nám na čerstvém vzduchu každou chvíli pořádně vytrávilo, naše finance se s rostoucím apetitem rychle úžily. Když jsme tedy slezli dolů z Hoverly dříve, zvažovali jsme, že půjdeme pěšky a zrušíme objednané auto zpět, protože peníze nám stačily jen tak tak. Nakonec z horské chaty Zarosljak vyjelo jakési stařičké autíčko, které, jak jsme se dozvěděli vzápětí, vozí z chaty prádlo na vyprání do Vorochty. Podařilo se nám jej stopnout a milý a usměvavý ukrajinský pár si odmítl vzít cokoliv za svezení. Vůbec by nám nebylo líto jim zaplatit, ale musím přiznat, že nás tím tehdy vlastně zachránili. Zase nám totiž vyhládlo a za poslední hotovost jsme se pořádně nacpali v té skvělé restauraci, kde uměli připravit snad všechna tradiční jídla místní kuchyně. Pamatuju si matně, že se nám tehdy nějaká bankovka ztratila. Nevím, zda nás přepadla poobědová a povýšlapová únava, ale nikdo z nás čtyř ji nebyl schopen najít ani si vysvětlit, kam se poděla. Tak tak jsme zaplatili svou útratu, ale brzy nám jel vlak do Lvova.

Ještě čtyři fotografie z prvního dne: procházka po Vorochtě a okolí.
Ještě čtyři fotografie z prvního dne: procházka po Vorochtě a okolí.
Třída „Ljuks“.
Třída „Ljuks“.

Tím ale naše dobrodružství nekončilo. Jelikož v době, kdy jsem kupovala jízdenky, byly plackarty beznadějně vyprodané a jelikož nebyla k dispozici ani kupé, zato byl k dispozici podezřele levný „Ljuks“, poprvé jsme cestovali nejvyšší třídou! Až jsme litovali, že tento vláček je až příliš rychlý, nejeli jsme totiž přes noc, ale jen pár hodin odpoledne a navečer jsme už byli v cíli, takže jsme ani nezjistili, jak se v takovém „Ljuksu“ spí. Byli jsme ale fascinováni výbavou našich kupé pro dva: Měli jsme polštáře v povlacích se vzorem ukrajinské vyšyvanky, hygienický balíček, obsahující jednorázové vlhčené ubrousky (z nepochopitelných důvodů tam byl jeden na obličej a druhý na boty), jednorázové obklady na prkýnko (jako by si někdo ve vlaku troufnul!) a jistě i další užitečné věci. Z vedlejšího kupé, kde byli Eva a Vláďa, se brzy ozýval zpěv (do té doby nás Eva utvrzovala, že vůbec neumí zpívat) a když jsme se pochvíli šli podívat na dva zdroje toho zpěvu, uviděli jsme místo toho dva nadšence nalepené s foťáky na okýnko, kterak si fotí venkovní duhu – a museli jsme se upřímně smát.

Ráda bych pro zajímavost uvedla, kolik nás výlet stál. Bohužel přesně nevím, ale jsem si jistá, že nejvíce jsme utratili za jídlo, protože jsme si téměř nic nevezli s sebou, nemohli jsme si nikde uvařit a především nám moc chutnalo. Plackarta tam mohla stát 120 UAH, „Ljuks“ nazpět „pouhých“ 250 UAH. Za přenocování v „Hoverle“ ve Vorochtě jsme utratili asi 70 UAH za osobu na noc s tím, že nám tam nechali uložené věci ještě celý den, abychom nenesli vše s sebou na Hoverlu, cesta autem na Zaroslajk pro všechny dohromady asi 300 UAH tam (zpáteční jsme zrušili). Na Depu jsme zřejmě zaplatili jakýsi horský poplatek, to mohlo být třeba 25 UAH na osobu. 

(pol)

Rubriky