Řeka Zbruč a osud ukrajinské státnosti – 21. 11. 1920

Příslušníci kteréhokoli národa vyhledávají při pohledu do jeho minulosti spíše světlé, úspěšné či vítězné okamžiky – tak je tomu i v ukrajinském prostředí. Nezbytnou součástí reflexe vlastních dějin ale musí být i vnímání negativních historických zlomů a porážek. Jedna z nich je v ukrajinských dějinách spojena s nepříliš známou řekou Zbruč.

Tento nevelký vodní tok, vlévající se do podstatně známějšího Dněstru, protíná ve směru od severu k jihu část západní Ukrajiny. Svou délkou (247 kilometrů) je srovnatelný s českou Sázavou – pro představu, Dněpr je téměř desetkrát delší. Ani jinak Zbruč neohromí. Šířka této řeky kolísá mezi osmi a jedenácti metry a hloubka nepřekračuje metry dva. O nějaké těžko překonatelné bariéře lze tedy v tomto případě sotva mluvit.

Pokud ale nahlédneme do dějin Ukrajiny, zjistíme, že „bariérovost“ Zbruče v moderním období opravdu existovala. Na všechny dále zmíněné historické zvraty přitom symbolicky shlížel slavný zbručský idol. Tento pradávný, reliéfně zdobený sloup, sloužící potřebám předkřesťanského kultu, byl vykopán v blízkosti řeky ve vzdáleném roce 1848. Od té doby dodnes je umístěn značně daleko od Zbruče, v krakovském muzeu.

Vraťme se však k otázce, co vše řeka prožila z geopolitického hlediska v uplynulých dvou staletích. Zbruč tvořil od známého vídeňského kongresu (1815) hranici rakouského a ruského impéria, která si rozdělila území osídlená Ukrajinci do dvou různě velkých částí. Mezi lety 1914 a 1920 byla tato hraniční funkce zpochybněna. Zbruč hrál tehdy roli v bitvách první světové války i bezprostředně následujících konfliktů.

V létě roku 1914 zde zahájila ruská armáda ofenzivu proti rakouským vojskům a po všech ztrátách na obou stranách se sem frontová linie zase vrátila v roce 1917. To bylo krátce po bitvě u Zborova a všechny oběti na obou stranách se mohly zdát úplně zbytečné. Po následném rozpadu rakouského impéria dělil Zbruč nakrátko území s dvojí formou ukrajinské státnosti. Na pravém břehu Zbruče vznikla Západoukrajinská lidové republika, která měla pevnější základy. Udržela si sice rozsáhlejší a aktivnější podporu obyvatelstva, padla však v létě roku 1919 v boji s Polskem.

Aby se vyhnula úplné porážce, přešla haličsko-ukrajinská vojska Zbruč směrem na východ, kde pokračovala v boji o Ukrajinu. V srpnu 1919 se propracovala až ke Kyjevu, poté však je začal kosit tyfus a její zbytky byly vydány všanc ruským vojskům – nejprve bílým a pak rudým.

Po roce, na podzim roku 1920, se situace opakovala v opačném gardu. Vojska Ukrajinské (fakticky východoukrajinské) lidové republiky se v důsledku uzavření polsko-ukrajinského spojenectví uplatnila se střídavým úspěchem východně od řeky Zbruč. Po polsko-bolševickém příměří pokračoval jejich osamocený a beznadějný boj s početně silnějšími oddíly Rudé armády, naděje na úspěch však byla malá. Symon Petljura a vláda Ukrajiny schválili za této vážné situace ve městě Kamjanec-Podilskyj Zákon o dočasné státní správě a o zásadách zákonodárné činnosti v Ukrajinské lidové republice. Stalo se to 12. listopadu 1920 a už o čtyři dny později obsadila Kamjanec bolševická vojska.

Ukrajinské vedení muselo za této situace ustoupit směrem ke Zbruči pod ochranou zbylých jednotek armády Ukrajinské lidové republiky. Počet bojeschopných ukrajinských vojáků je odhadován na 23 000 nebo 27 000 mužů. Po dohodě s polským vrchním velením dostali ukrajinští politici, civilní uprchlíci i vojáci možnost zachránit se odchodem na území tohoto státu. V noci z 21. na 22. listopad 1920 byl uskutečněn u městečka Voločysk nezbytný odchod představitelů nezávislé Ukrajiny na západní břeh Zbruče. Ukrajinští vojáci zde ale museli odložit do rukou Poláků výzbroj všeho druhu – přes 20 000 pušek, více než 400 kulometů a přes osmdesát děl, třicet automobilů a dva obrněnce.

Ti, kdo odešli, se dostali mimo dosah bolševické moci a vyhnuli se bezprostřední porážce v boji a pravděpodobně i vlastní fyzické likvidaci. Zároveň však tímto způsobem skončila v oněch nočních hodinách po více než třech letech existence Ukrajinské lidové republiky na jejím vlastním území. Tvůrci a reprezentanti nezávislé Ukrajiny neviděli ale koncem roku 1920 situaci jako zcela beznadějnou a doufali ve svůj návrat. Svědčí o tom např. rozsáhlý dopis Symona Petljury analyzující nově vzniklou situaci. Adresován byl ukrajinskému premiérovi Livyckému týden poté, co se on i Petljura stali exulanty, 28. 11. 1920.

Vedení ukrajinského státu dostalo možnost obnovit činnost v městě Tarnów východně od Krakova, zatímco ukrajinští vojáci museli začít několikaletý život (pro někoho jen živoření) ve zvláštních internačních táborech, které pro ně polský stát připravil. Ani jedno z těchto řešení nebylo ideální. Jakmile do Polska prosákly zprávy o tom, jaké podmínky vytvořila pro ukrajinskou emigraci sousední Československá republika, začali se její příslušníci přemisťovat různými cestami, legálně i ilegálně, do Prahy a jiných lokalit nového státu.

Přinesli si s sebou ovšem vzpomínku na zbručskou porážku, která se v dalších letech měnila v jakési trauma. Ukazovalo se totiž stále jasněji, že u Zbruče skončil sen o ukrajinské nezávislosti na příliš dlouhou dobu, která přesáhla délku života většiny tehdejších současníků. Potvrzením této skutečnosti se stalo v následujících dvou desetiletích i obnovení hraniční role řeky Zbruč.

Změnily se jen státy na jednom i druhém břehu, které nově ovládly hlavní část ukrajinského území. Na místo habsburské říše a romanovského Ruska se postavily Polská republika a leninský a poté stalinský Sovětský svaz. Naposledy pak rozděloval Zbruč Ukrajinu ještě jednou, v letech 1941–1944. Nacistické Německo oddělilo dvě územně a právně odlišené sféry svého zájmu v okupované Ukrajině znovu řekou Zbruč.

Později už tvořil její tok pouze hranici mezi dvěma oblastmi Ukrajiny, Ternopilskou a Chmelnyckou, a tak je tomu i dnes. Zbruč však bývá i dnes chápán jako přetrvávající symbolický předěl mezi odlišnými rovinami ukrajinského národního uvědomění a ochoty angažovat se pro ně. V Haliči se už ale naštěstí nemusí používat pro východnější území společného státu někdejšího termínu „Zazbručanská Ukrajina“…

Ještě na počátku 90. let minulého století bylo možno setkat se v českých zemích s několika Ukrajinci, kteří se na sklonku roku 1991 dožili ve vysokém stáří obnovy ukrajinského státu, který o sedmdesát let dříve bránili se zbraní v ruce. Snad v tom lze vidět určitou historickou spravedlnost.

A protože historie někdy jakoby milovala paradoxy, je třeba upozornit na to, že 21. listopad, den někdejšího ústupu za Zbruč, se stal v roce 2013 prvním dnem kyjevského a ukrajinského Majdanu, který může být chápán také jako jeden z pokusů odčinit dědictví někdejšího ústupu za Zbruč.

(boz)