Pláže jižní Ukrajiny a kraj nikoho - říjen 2019

Pokud jsem popisovala předešlé cesty na tomto výletě jako peklo či brutální, tak vůbec nevim jak popsat tyto. Jak když to přejede traktor, do asfaltu navrtá nepravidelný díry tak, že se prostě nedají objet ani když se sebevíc snažíš a boční cesty po poli v noci vidět spíš nebyly... Jestli někam dojedeme, tak to bude zázrak.

25.10.2019, pátek

V noci nasedáme do auta v Brně a za hoďku už máme scuk s druhým autem v Olmíku u "Meka". Pak už vyzvednout Lucku s Peťem.
Cestu má druhá osádka zajímavou, protože to tentokrát Kubík nezvládl... A to ještě prej tři minuty předtím prohlašoval, že nezvrací. No nic, pak předvedl tanec s mopem a mohlo se jet dál.

26.10.2019, sobota

Na hranicích strávíme asi hodinku vypisováním lejster, protože dodávka (Voňavka) je ještě Ukrajinou nepolíbená, tak si ji musí řádně zapsat. Pak už zasloužená snídaně na benzince včetně takových tech formálních věcí jako je tankování a rozdávání SIMkaret. Joo, to si takto zadáváte pin na svou mnohaletou ukrajinskou SIMku až přijde Beatka něco nutně řešit...a Vy jako ženská děláte víc věcí naráz (však je to pohoda, ne) a co se stalo? No samozřejmě – SIMku jsem si zablokovala, že... Takže i já jsem si po tech letech musela pořídit nové číslo, ač teda dost nerada...

Pak už jen profrčet kolem Lvova a šup na oběd do naší oblíbené malované restaurace v Ternopilu. Objevili jsme ji asi před dvěma lety a od té doby se tam vracíme – výborné jídlo, tradiční výzdoba a moc milý personál. Dáváme si opravdu bohaté jídlo o několika chodech, stoly pomalu praskají... A hodiny pokročily. Dokonce tu Kuba hledá po vitrínách svou mikinu, kterou tu v květnu zapomněl...no, ještě asi není dost retro, aby ju dali do vitríny k ostatním tradičním kostýmům, které tu mají vystavené...

Chvíli trvá, než zase nasedneme do aut, protože když máte trošku nameteno, čas utíká jinak... Ale nakonec se podaří vyjet. Nechávám se vystřídat za volantem (cesta z hranic v mlze byla top, aneb co víc si za volantem na rozbitých silnicích přát) a začínám klimbat...

...než mě probudí drncání a rana. Kolo. V háji. A tak poprvé vyměňujeme... Každopádně vůbec netušim, proč jedem tadyma, když celou cestu až do Umaně je normálně nádherná cesta. "Pane Vy jste se kochal...". Asi tak.

Ale je tu fakt krásně - staré vesničky s malovanými zelenými ploty odkazující na velkolepost dávných dob velkolepé říše, malebné domečky jako z pohádky...jen ty cesty teda oraniště. Joo, za pár dnů je budeme vychvalovat do nebe, ale o tom potom.

Michal mezitím ujel, protože prostě Passat jede a Míša si rád užívá rychlou jízdu...a že sraz dáme ve Vinnycji u fontány. Jenže klasika domluva na prd, protože když řídim, nestíhám obsluhovat ještě Messenger (teda spíš je to proti mýmu přesvědčení) a ostatní tak nějak na domluvu kašlou (pospávají či maj lepší věci na práci – třeba ochutnávat oblíbenou vodku).

Ve Vinnycji nikdo, dokonce ani známá multimediální fontána Roshen už nehraje a nesvítí...tak si jdeme nakoupit jídlo, pití a hlavně dobít kredity (ach ty technologie...).

Míša mezitím zjišťuje, že místo, kde jsme měli spát je celkem frekventovaný (kdo by to byl řekl, v parku v Umani), tak se domlouváme na jiném.

A za pár hodin už parkujeme u strašidelné obrovské opuštěné budovy na několik pater - starého mlýna.

Moje sázka s Michalem tak nějak nevyšla (v Gruzii jsme se vsadili, že si nedáme ani loka alkoholu, což Míša bez pivek to prostě nejde). Po cestě z Vinnycji jsme se zase za volantem vystřídali a autem začala kolovat vodka. Takže Green Day ve třetí řadě, Green Day ve druhé řadě, a protože první řada zdržuje (navíc tam sedí řidič a organizátorka chce být fresh), tak se otevřela třetí legendární Green Day. No a když se vystupovalo u mlýna, bylo veselo. Míša sice porušil sázku (no já taky jaksi), ale těžko říct kdo z nás dřív. Ale hlavně už měli rozdělaný ohýnek, takže mohla začít pohodička.

Většina posádky obou aut se vrhla na prozkoumávání tajemného nočního mlýna a docela se divím, že nikdo nikam nespadl, kor když budovou tekl silný proud vody kanálem přímo pod ní...

Někteří usínali v autě, někteří venku a někteří byli tak odvážní, že šli spát do patra tajemné budovy. No nechtěla bych, ale aspoň na ně neprší...

27.10.2019, neděle

Ráno se pobalit a valíme si to na raketovou základnu, kde byla sepsána dohoda o ukončení jejího provozu (listopad 2000), výměnou za územní celistvost Ukrajiny...

Většina z nás už tam byla, tak tam necháváme nadšence i s Voňavkou a jedeme se najíst do Pervomajsku, že pak pro ně dojedeme. Dáváme si luxusní baštu s tím, že se někteří opět posilní vodkou a pak oblbujou servírky (spíš bych řekla zastrašují).

Skládáme hlavy dohromady a podle programu si vybíráme, co kdo chce vidět – máme dvě auta, takže můžeme plnit přání všem. Nakonec se rozdělujeme – my chceme ještě stihnout rozsáhlé antické město z 6. století př.n.l.

Cesta je opět lemovaná malovanýma domečkama se zelenýma plotama. Dokonce máme možnost vidět, jak tu probíhá pohřební průvod... A tak si jedeme rychlostí blesku, až najednou rana jak z děla. Ne že by cesta byla nějak rozbitá, ale občas se tam objevila fakt díra na půl auta. No a nám se poštěstilo. Ovšem takovou díru jsem v pneumatice ještě nikdy neviděla a doufám že už ani neuvidim – díra velká tak, že jí prohodíš mobil a ne jeden... Doteď jsem vůbec nepochopila, jak se to může stát. Může.

Druhá posádka taky mění kolo (stala se z teho tak nějak klasika či co, a to jsem ještě vůbec netušila, jak to bude pokračovat celý výlet).

Už se pomalu bude stmívat, ale do areálu nás pustí. Naštěstí. Docela dlouho procházíme zbytky budov, staré katakomby, prohlížíme si runy a zbytky keramiky, které tu vykopali a obdivujeme tu velkolepost antického města. Stálo fakt na úžasném strategickém místě – u moře a vyvážely se odsud obiloviny, ryby a otroci do Řecka a Skýtie. Mám ráda historii a kór Antiku, tak mi nedělá problém se ponořit do svých představ, jak to tu asi vypadalo. Naštěstí nejsu sama ten magor, a tak máme čas si to projít pořádně všechno. No, možná trošku času navíc by to chtělo... Nasedáme do auta už za tmy – západ slunce nad mořem byl opravdu nádherný (i s ostrovem v dáli) a čeká nás docela krutá cesta polem nepolem...samá jama. Ale stále to není to, co jsme zažili a viděli za pár dnů.

Máme hlad, tak se stavíme v Mykolajevu v jednom super bistru, kde mají aj vege věci a honem za děckama – už tam určitě musí být.

A kam? No přece do našich oblíbených písečných dun. Děcka to netrefili úplně přesně, tak je vidíme, jak za lesíkem svítí do nebe, a chvíli je necháme vycukat, ať nás hledají. Pak už se rozdělává oheň a začíná párty...pro některé.

Já měla štěstí, že jsem si v klidu povídala u auta, protože kdybych viděla, co viděli ostatní, tak nevim... No nic – seberu pomoc a už hledáme čisté a suché věci pro holčinu, co to dneska jaksi "krapet" nezvládla. To se stává. Ovšem převlíkat někoho v tomto stavu je jako převlíkat mrtvolu – aj ve dvou to byl celkem oříšek (to bylo už hledání, kterej batoh a věci v autě patří komu). Ještě že pomohl Michal, který to oblečení hned vypral, aby bylo použitelný (já bych to asi nedala). A tak pohoda, bavíme se dál...

...nějak nevěnuju pozornost temu, že Passat odjel. Ano – uprostřed noci v písečných dunách. Zase. Jako v květnu.

Po nějakém čase běží Patrik k nám, ať vemu auto a že musíme pomoct vyhrabat Passata. Cože?! Oka...asi jsem temu pozornost věnovat měla...

Sedám do auta ve 3 ráno a jedu někde v hromadě dun, malých lesíků a hlavně milionů "cest" najít zahrabanýho Passata. Jo – vidim. Ale absolutně nechápu, jak se mu povedlo dostat tam kde ho teď vidim já – je sice tak trošku na cestě...ale tak jedním kolem? Zkoušíme s tím něco udělat, ale je to marný. A tak holt naznáváme, že ho tu budeme muset nechat do rána. Nebo že bychom sem nahnali všechny a společnými silami ho vytahli?

Obracíme Voňavku a jedeme k ohni. Chudák Beatka – tak nějak ukradli Passata i s ní (a ona tak nevinně spinká a chudák nic netuší)...
Kluci mi velice důležitě popisují, jak jeli Passatem pro dřevo, protože našli úplně super kládu, a tu prostě musí vzít. Jenže ju v rukách neutahli, tak proto jeli pro auto...no a ono se to tak nějak nepovedlo.

...a nepovedlo se to teď ani mně...

Jedna zatáčka, druhá...hm a Kačena blbě odbočila a už se nevyhrabala... Já si říkala, že je ta cesta nějaká hlubší, že tudy jsem opravdu nejela...

Písek je prostě písek a s tím si ani zlatý starý téčko (dodávka Volkswagen transportér T4) neporadí... A tak prostě fakt musíme vyburcovat od ohně všechny, co aspoň trochu můžou v tuto hodinu ještě chodit...

Vyhrabat Voňavku se podařilo, jen ji najít byl trošku oříšek, vzhledem k temu, že orientovat se v písku a v úplný tmě je doslova úžasný... A teď druhá challenge – najít, kde leží Passat. Projíždíme kolem něho a Michal tvrdí, že jeho není... No zajímavý. Chudák Beatka, která nic netušíc večer v klidu usla. Nechtěla bych být v její kůži, protože až se v tom autě vzbudí, tak vůbec nebude vědět kde je (někde v písečných dunách) a nikde nikdo... Ale je to tvrdá holka, ta to dá.

No nic, jdeme radši spát, když už jsme úspěšně jedno auto vyhrabali...

28.10.2019, pondělí

Ráno nás čeká jiné překvapení – na kole u Voňavky je brutální boula. Kde se tam vzala, těžko říct...asi kvalitní gumy (kdo mi nevěřil, že na T4 při 9 lidech patří céčka, Michale?).

Všichni statní chlapi jdou vyhrabávat Passata a my zatím děláme generální úklid, snídani a tak... Taky sem dojedou nějaký auta a dodávka. Pořád jsme přemýšleli, co tu dělají – v písečných dunách, sem tam lesík... Až se dám s jednou bábičkou do řeči. Donesli totiž z lesa obrovský koš hub a že si máme vzít. Jen děcka moc houby nemusí. Škoda – mohli jsme mít výbornou večeři. Pán mi pořád nabízel svůj kabát, protože na konci října běhám jen v kraťasech. Já marně vysvětlovala, že mi zima fakt není a že moc děkuju...

Vyhrabávání Passata bylo úspěšné, a protože jim taky bylo poněkud vedro, naskákali do místního rybníčku. Fakt je konec října?

Dneska máme další challenge – sehnat pneu. Na obě auta. Taky jsme se domluvili, že písečných dun už máme po krk, že projížďku v písku v Jeepu (kterou jsem měla naplánovanou) nepotřebujeme, ale někteří by chtěli vidět Krym. Aspoň prej cedulu vyfotit.

Když Patrik sedal za volant, prohlásil, že to kolo vydrží 2 kilometry a pak bouchne. No měl pravdu chlapec. Jen po vyjetí z dun na normální silnici a bylo vymalováno. Rana obrovská... Michal to radši vidět nechtěl, tak jeli dál, že se potkáme pak. Po několika zastávkách jsme konečně narazili na funkční dofuk. Ono totiž na Ukrajině v době oběda nikdo nedělá...

Kraj nikoho zase...a už jsme na hranicích. Jen to tu vypadá trošku jinak než posledně - je to celý rozkopaný. Miliony lidí chodí sem a tam, ale nikdo s autem. A tak si suverénně jedeme až k bráně, ač je to trošku komplikovaný přes to oraniště, hromady suti a písku. Tam se dozvídáme, proč to tu vypadá, jak vypadá – celá hranice se přestavuje, auta mají zákaz vjezdu, jít můžeme jen pěšky... No, vzdáváme to – tolik času nemáme. Ale nafta tady u hranic za 10 hřiven za litr to neber! Mazec.

Jedeme dál, a protože jsme úplně dole, tak se nám nechtělo vracet a celé to objíždět. A že to vezmeme napřímo, a ještě se někam v okolí podíváme...

Jenže jsme jaksi netušili, co nás bude čekat...

Zastavili jsme přímo na náměstí v Askania-Nova, kde je pěkná alej, a děcka se vydali do parku. Někteří jsme zůstali v autě a přemýšleli jsme o dalším programu, protože druhý auto už dorazilo na domluvené místo a fotky z tama jsou nádherné. Chceme si to tu prodloužit, jen musíme zjistit jak ukrojit z programu, abychom vše stíhali. Rozhodli jsme se, že pojedeme přes noc bez spaní a ušetříme tak den.

Ač je sice ani ne půlka výletu, nedostatek spánku se začíná hlásit – jdeme na kafe. Jen to je opravdu kraj nikoho, vesničky, města vypadají úplně jinak než ty, co většinou lidi z Ukrajiny znají... Jdeme do baru. No... Takový kumbálek šíleně zapáchající, ale borec s výrazem profesionálního zabijáka, že nám udělá co budeme chtít. Někteří už si to chtěli rozmyslet, ale únava byla větší. My mařky jsme běžely okupovat záchod. Otevřely jsme a tam asi čtvery dveře. Do jedněch jsme vešly a tam obrovský sál se stoly. Nikde nikdo. Zajímavé... Bylo nám trapné jít dál. Ale nakonec jsme prošly celý sál a vzadu zase x dveří. Člověk se až bojí chytit za kliku – je to tu jak v hororu a ty jen čekáš, kdo na tebe skočí. Ale povedlo se! Mezitím se už děcka vyvětrali, kafe jsme si vzali radši ven (ten puch se fakt nedal) a že povalíme dál. Měl tu být národní park a kolem pobíhat koně a další zvířata...ale tady pusto a prázdno.

Vyjíždíme odsud (těžko říct, jestli to nazvat městem či vesnicí, protože podle ukrajinských měřítek, co známe, to není ani jedno) a na konci vidíme mega moc ohrad. Hmm na netu teda ukazují jiné fotky - zvířata volně v divočině. Dojedeme až k bráně a tam nikdo. Ale otevřít jde. No co nás nenapadne - šup a už si to štrádujeme ke koním...

Vypadá to tu zvláštně. Celý tento kraj. A za chvílu už nejsme sami – bábička se nám vydala naproti. Že sem nesmíme bez povolení. Chvíli jsem se ju snažila ukecat, ale ona, že by nás tam pustila, jenže byl by problém u ředitele... Škoda, tak zvířatům máváme za plotem a pokračujeme v cestě.

Začíná se stmívat. Cesty horší a horší, začíná to tu vypadat jak z hororu – objevuje se mlha, odněkud se vynořují mračna černých ptáků, které najednou pokryjí celou oblohu a je to tu takové tajemné. Kór když víte, že dobrých pár hodin nikoho nepotkáte. Ale ty cesty fakt vidět nechcete – samá jama je slabý popis - vypadá to tu jak kdyby napršelo a cestu rozjezdilo tak milion traktorů i s asfaltem... Ani mně se to už za volantem nelíbí a to je co říct – už mi dochází nápady kama to vykličkovat, protože ty brázdy či co to je, jsou vyšší než naše kola...

Ještě si uděláme fotografickou zastávku – mlha začíná být široko daleko přes celá pole a opravdu to vypadá bombasticky. Do teho západ slunce...mlha se zvedá a pohybuje a když si do teho stoupnete, tak by to byl ráj pro fotografy. Ještě je to celé dorůžova. No aspoň trošku nadýchat pozitiv než zas budem pokračovat v týto pekelný cestě.

Dokonce se nám povedlo zázrakem v jedné z asi dvou vesnic natrefit na plno obchůdků, takže směle vyskakujeme a nakupujeme co to dá - vajíčka na snídani, plno různých druhů sýrů a věci na oheň a vůbec jen tak k mlsání. Řekla bych, že to je snad jediná vesnice v okruhu asi 100 kilometrů, kde to žije.

Michal nám jede naproti a naším plánem na dnešní noc bude Azovské moře.

Dáváme si scuka v jedné zapadlé vesničce v bufetu. Ceny lidové (asi jak u nás před 30 lety), příjemná obsluha, tak co víc si přát. Probíráme místo spaní, vzbudíme spící část posádky a můžeme razit. A co nás překvapilo, byla místní mešita. Tu bych tu fakt nečekala.

Cesty nás překvapily – je to fakt oddech po tom co jsme zažili před pár hodinama. A za chvílu přijde změna – jízda po písku. Naštěstí tady se dá jet, na rozdíl od minulé noci. A závěrečná jízda polem, jízda plání...

Dneska jsme to zapíchli bez ohně, tady ani není moc kde – jen moře, písek a nějaký strniště, který hned shoří. Ale máme poklady, takže degustujeme nejen místní speciality. A na řadu přišla arménská brandy. No, do Arménie daleko, ale zas blíž jak z ČR, že.

29.10.2019, úterý

Dneska máme úžasný den – snídani dělají kluci. Míchaná vajíčka styl "co auto dalo". A jsou výborná, ač na nás moc nezbude, protože jsme se jali prozkoumat okolí – slané růžové jezero. A že je to bomba! Sice jsem pár slaných jezer už viděla, některé byly aj růžové, ale Ukrajina je Ukrajina! Naštěstí jsem si vzala gumáky, takže můžu směle dál. Někteří to vzdávají už na začátku. S pár lidma se opatrně vydáváme skrz jezero. Je z velké části vyschlé a pod nohama nám křupou hromady soli. No a někde se to i boří. Ale ta narůžovělá barva je fakt bomba! A prý v létě je ještě růžovější. No a taky je mnohem lepší počasí, že... Ale zas na to, že je konec října, je nádherně. Taky mohlo sněžit, jak třeba vloni v září na Zakarpatské, když jsme to fakt nečekali a neměli ani zimní pneu, natož řetězy.

Kolem jezera rostou takové zvláštní rostlinky. Ona vůbec ta příroda tady na jihovýchodě je úplně jiná. Takový kraj nikoho, vše si tak nějak roste, jak chce. A to se mi líbí. Peťa ty křiklavě růžové rostlinky jí.

"Co to je, to se může jíst?"

"Nevím, ale je to dobrý."

A tak se přidáváme. Je to fakt dobrý, takový svěží. No, teď už můžu říct, že nám z teho nic nebylo. Ale každopádně ne ať vás napadne jíst, co najdete a neznáte. Vzpomněla jsem si, jak nám se ségrou starší kámoška z ulice nakecala, že sou výborný březový listy. No a byla z teho 14-ti denní salmonela.

Pomalu se zabalíme, Michal vyhrabe auto z písku a můžeme razit směr další objevování. A po předchozí domluvě u moře zůstáváme – takže směr další pláže. No a ta první je kousek. Je to opačný břeh tohoto jezera. Je tu i molo, kostelíček, pár místních a plno bot. Bot bez páru. Je fakt, že se to tu docela boří, tak třeba tu někomu bahno vcuclo druhou botu jako Michalovi v Gruzii. Ale tolik? To už je nějaké divné. Taky obdivujeme místní smečku psů. A opravujeme boční dveře, které někdo zabouchl tak chytře, že to plast nevydržel...

Dneska se výměna kol vyšplhala na číslo šest. Tak nějak začínám pochybovat, že je to jen cestama... Nikdy se nám to na žádným výletě nestalo, a dokonce ani v Kazachstánu či Uzbekistánu, kde ty cesty byly fakt brutal. Teda ono se temu nedalo říkat ani cesty...

Mezitím, co se mění kola u obou aut, běžíme pro zásoby. Obchod je tu jen u benzinky a pěkně předražený. Co už. Kupujeme pití, džusy, kafe a zmrzku.
Cestou dál na východ se Michal zase ztratí (holt, když ho nelimituje výška auta, tak jede), ale my ho zase doženeme na horší cestě.

My se totiž kocháme. Tu malovaný pravoslavný kostel, který je vidět zdaleka, tu nějaký památník, tam zase dělo a propagace SSSR... Popíjí se Green day, tak se musí stavět. A obdivovat toulavé pejsky, kteří tu jsou všude kolem.

Jsou to zase takové cesty nikoho, takové místní stepi. Občas míjíme malované zastávky a nějakého žigula...

V jedné vesnici mají před téměř každým domem něco vyvěšeného. Luštíme, co to může být. Podle nápisu ryby a raci? Zastavujeme a jdeme se podívat. Za chvíli nás už vítá domácí a že jsou to výborné tamní rybky, které se dají sehnat jen tady a že jsou výtečné. Nesměle jich pár kupujeme na ozkoušení. A taky víno. Děcka zjistili, že tu mají aj domácí ovocná vína, která je lákají mnohem víc než nějaké ryby. Ono po ozkoušení ty ryby chutnají snad jen mně. Nasedáme a vozem začne kolovat víno na degustaci. Jak jsme se později dozvěděli, v druhém autě hrají hru na červenou - vždy když někde padne červená, musí se napít.

Fádní okolí se mění - najednou se odnikud vynořují snad miliony billboardů. Všude podél silnice, vlevo aj vpravo. Asi vjíždíme do turistické oblasti. Mimo billboardy všude nabídky ubytování a hotely, dokonce aj aquapark. Přemýšlím, jestli je to tu v létě narvané jako Chorvatsko.

A už vjíždíme za doprovodu Divokého Billa, který nám hraje z repráků, do písečných dun. Ale tady po těchto se dá jet normálně.

Zastaví nás až brána. Do cíle to máme ještě nějaký kus, který teda pěšky nepůjdeme (nemáme na to dva dny času). Škoda, do centra národního parku na ostrově Byriuchyi mimo sezonu jít tady asi nejde (a to na víc místech), tak to obracíme a jedeme k infocentru do "městečka". Je to takové plážové letovisko s malýma bílýma mobilníma domkama. Vypadá to tu jako kemp v nějaké letní přímořské destinaci. V létě tu musí být narváno. Teď to tu ale má to správné kouzlo – taková opuštěná vesnička, kde jen pofukuje vítr, sem tam proběhne kočka...

Infocentrum je zavřené – další taková provizorní budka, kterou znám z chorvatských kempů. Úzkou uličkou se dostaneme na rozlehlou pláž a nestačíme se divit. Je to písečná pláž? Ne - je celá z mušlí. Dokonce asi jak rovnali povrch, jsou tu x-metrové hromady malých mušliček. Toto jsem ještě nikdy neviděla a už vůbec si to nikdo z nás nepředstavoval na Ukrajině.

Kluci našli jinou zábavu – v moři všude totiž plavou obrovské medúzy. Ale fakt nejsou normální, prej radioaktivní – když statný chlap roztáhne ruce, tak se mu přes ně vleze medúza a ještě přetéká bokem. No...toto mě požahat, když zrovna plavu, tak nevim, nevim. Pak je blbce napadlo, že ju opijou a tak vzali stakančík, polili medúzu a pili z ní. To nevymyslíš.

Jdeme prozkoumávat dál, pláže jsou rozlehlé, ale zajímá nás všechno. Hledáme restauraci. Tu tady mají, ale zakryto. Jak jinak. Uvnitř to vypadá jako by se provoz zastavil v 70. letech. Jako tady všude. Kuba to nevydrží a jde se zeptat jakýchsi dělníků (to jsou tak jediní obyvatelé, krom koček, které tu potkáme), kde sehnat pivo. A my objevili hřiště s plno různýma houpačkama! Opět styl ála 70.léta, ale v nás se probudili děti. A tak si každý zabírá svou prolízku a zábava začíná. Někteří poznamenají, že jsme museli jet až na jihovýchod Ukrajiny, abychom se nějakou hodinu mohli houpat na houpačkách. No...asi mají pravdu, ale náramně nás to baví.

Jen neradi slezeme a jdeme dál. U "restaurace" jsou vtipně položené betonové schody...do zdi. A nad nima opuštěný barák. Takže o zábavu na další hodinku postaráno! Pomalu všichni lezeme dovnitř. Zajímavé je, že ty mušle z pláže jsou aj tady - v podlaze. Polemizujeme, jestli se to sem dostalo foukáním větru nebo to tu prostě mají místo hlíny.

Není to jen tak ledajaký barák. Zřejmě to sloužilo nějakým malým umělcům, kteří neměli kam jít. Veškerý nábytek je vytvořený z kartonů papíru a fakt je to bomba! Gauč z papíru unese 4 lidi – vyzkoušeno. A tak někteří prozkoumávají malby na zdech a někteří si dávají dýchánek v jedné z "kluboven".

Už se zase pomalu začíná stmívat, tak honem rychle k autům. Já s Lubošem ještě vběhneme na pláž nasbírat mušle do PETky a přitom přemýšlíme, jestli nám to celníci nemůžou vzít.

Silnička zpět je lemovaná plážema a písečnýma dunama. Každá plážička má napevno zabudované slunečníky – něco jako v Albánii třeba. U jedné se zastavujeme – je lemovaná květinovou zahradou. Mají to tu prostě krásný.

Dnešní noc zase na pláži. Teda jak kdo – zítra je potřeba vstát brzo, protože nás čeká delší přejezd do zapomenutého kraje. Jedno auto parkuje hned, druhé dojede až na pláž, aby hudbou nerušilo spící. No a Michal si samozřejmě neodpustí jízdu Passatem v moři... Nechápala jsem, jak může vjíždět v pohodě do moře (vlny se nám dostaly až dovnitř do auta) a v pohodě se zase dostane ven. Teda ne že bych chtěla Passata podceňovat, ale...
Každopádně víme, že se v dodávce vyspí 8 lidí vleže a že aj Passat nezaostává – sice se spí v sedě, ale 6 se nás tam vlezlo. Ale jsme dobře rozlámaní.

30.10.2019, středa

V osm měl být odjezd. V 7:55 jsme přistavili auto k druhému. Ale tam to vypadá, že někteří ještě spí a nevypadá to, že by se to za pár minut mělo měnit. No a tak bohužel napadlo Michala co napadlo – vzal auto a šup ho okoupat...

Zapadl Passatem čumákem do moře. A nepovedlo se ho vytáhnout... Na záchranu jedu Voňavkou, aj když si říkám, že na tom písku dodávka zapadne hned. A taky že zapadla. Párkrát jsme odhrabávali, pak cukali s lanem...a nic. Dokonce jsme se uchýlili k momentálnímu nápadu - na pláži jsme viděli odstavenou Ladu Nivu, tak se dobrovolníci běželi zeptat, jestli by nám nepomohli vytáhnout auto z moře. Pán se smál, ale že má kaput spojku, že to neklapne. Nakonec po usilovném snažení všech (vyjma pár lidí, kteří radši odešli fotit) se povedlo vytáhnout obě auta na pevnou cestu.

To už většina byla naštvaná, protože jsme měli před hodinou vyjíždět a teď máme skluz (nebudeme se moct tak dlouho kochat cestou). Jenže za to mohl jak Michal (kterej ale prostě blbý nápady mívá), tak ti, co nebyli schopni být v 8 připravení k odjezdu...

Než vyjedeme na delší cestu daleko za Oděsu, Michal opět spravuje kolo. Nečekaně. Už jsme to tak nějak přestali počítat, kolik kol jsme zatím museli měnit. Radši.

Po menších či větších silničkách, kdy míjíme různé památníky, zastavujeme na snídani v Zatoce. Teda spíš kafe a zákusky, které tu mají výborné. Dávám rozchod, ať se taky jdou podívat k moři načerpat sluníčka... A k moři jsem došla já, Lucka a Michal. A tak si s Luckou vychutnáváme výborný cappuccino s ještě lepšími zákusky přímo na pláži kousek od auta. Je nádherné počasí, sluníčko svítí, vlnky šplouchají...kdyby nebyl konec října, tak tam aj skočím (to by totiž voda nebyla tak studená). Po nákupu potřebného, načerpání sil ze sluníčka se vydáváme dál. Teda prvně hledáme záchod, protože to se tak nějak téměř nikomu nepovedlo. A tak okupujeme první benzinku za městem.

Jede se dobře, za relativně chvíli bychom měli být na místě. Jenže cesta končí. Teda nekončí, ale mění se v něco, co potkáte jen v Kazachstánu a Uzbekistánu – total rozbagrovaný asfalt, po kterým se fakt nedá jet, protože jedete na jedničku/dvojku, kličkujete a stejně se těm jamám nemáte šanci vyhnout. Naštěstí jsou lidi přizpůsobiví a udělali si vlastní "silnici" po poli. Sice jsou tam dost velký koleje, ale jede se výborně a můžeš jet aj přes 80 km/h (říká Michal). A je fakt, že s tebou nic nehází, jede se krásně měkkce. Jen je vtipný když potkáte dodávku – silnice je jednosměrná. A tyto cesty jsou brutálně rovný – myšleno že fakt vedou jen rovně, nikde nezahýbají, tak je krásně vidět na kilometry daleko (jako kolem Rivne). A jsou lemované barevnými stromy. Podzim jak z pohádky!

Po poledni už parkujeme na našem známém místě – ve Vylkove, ukrajinských Benátkách. Jak to tu mám ráda! Ti co to ještě nezažili, běží na lodičku a plavbu po kanálech. Bohužel skrz ranní prostoje nestíháme 4 hodinovou projížďku. My, co už jsme na exkluzivních lodičkách byli (a máme dost živý vzpomínky, kor někteří), domluvíme jídlo pro všechny a rozprchneme se po vesnici hledat co nejtajemnější zákoutí na nejlepší fotky, opuštěné továrny, ve starých domech schovaná tajemství času...

Chodíme po úzkých chodnících z prken místní džunglí, míjíme hafo loděk jen tak pohozených na břehu (místní je tu mají místo aut) a užíváme si ten klid a zarostlé zapomenuté domy...

Dokonce jsem tu našla i šťavnatá cherry rajčátka jen tak pohozené v trávě. Smály se na mě, tak jsem jim nemohla odolat. Beatka zatím obelstila hlídače a má snad nejlepší úlovky urbexu ze všech.

Ovšem ani na lodi nezahálejí – dostávají ochutnávku místních samohonek u domácích, že se aj zpozdí na jídlo.

Po vydatné hostině s tradiční ukrajinskou specialitou (žabí stehýnka) se rozloučíme s místními, nakoupíme v obchodě vína z blízkého vinařství, dáme kafe a zmrzliny a všemožné sladkosti, kterými je Ukrajina vyhlášená a jedeme "netradičně" k moři. Zase. A zase spinkat.

Už jsme skoro na místě určení, ale vypadá to, že končí cesta nebo co. Je tma, tak není dost dobře vidět, co je kolem. V tomto případě je to možná výhra. Tato cesta předčí aj hororovou starou sovětskou silnici v Kazachstánu. Jedeme po nějakých mostcích, které vypadají, že ještě nejsou dokončené - všude písek, sem tam trámy... No jestli to projet nepůjde, tak buď skončíme na mostě nebo spadneme do vody. GPS si už myslí, že plaveme...

Šlo to projet. Vědomí, že zítra tudy budeme muset jet zase, se nikomu z nás nelíbí a už vůbec ne Michalovi, který má nízký auto. Ale stálo by za to se podívat, jak to tu vypadá ve dne. Už jedeme zase po poli, cesta se klikatí, kolem lesíku... Začíná to tu být dost strašidelný, že se někteří začínáme bát. Už pomalu přemlouváme kluky, že tu spát nechceme. Ale projedeme lesíkem a před námi se objeví jasná obloha a nekonečné moře.

Kluci rychle zakládají oheň, někteří se jen kochají – spíme na útesu a z něj je vidět úplně vše. Hlavně vlny, které v této tmě bělostně svítí široko daleko. A světélka. Že by plankton? Já osobně mám strach jít ke kraji útesu (moc mu nevěřím) a doufám, že dneska nikdo pít nebude, protože by to vzhledem k výšce, ve které jsme nad mořem, vůbec nedopadlo dobře.

Dáváme si večeři a vínko a v tu ranu doletí Beatka, že v tom lese viděla otevřený dětský hrobečky. Vykládala to tak vyděšeně, že jsme se někteří začli bát taky. No nikdo neměl odvahu to tam jít "zkontrolovat", a tak radši většina spala v autech. Víte, že se na přední sedadla v dodávce vleže vlezou dva lidi?

31.10.2019, čtvrtek

Ráno nás čeká zima. No bylo by divný, kdybychom v poslední říjnový den měli pořád azuro a relativně teplo, že. I Michal "odhodil" svůj styl (kraťasy po celý rok) a nahodil oteplováky. Ale pantofle být musí!

Jdeme se všichni projít podél útesů, někteří vaří snídani a horký čaj... Zjišťujeme, že jsou tu vytesané schody v hlíně až dolů na pobřeží. Ten, kdo to vyráběl, by měl dostat metál. Dole se rozkládá rozsáhlá pláž, která nemá konce. Přemýšlím, jestli při přílivu pláže zmizí nebo voda nedojde až k útesům. A vůbec jak dlouho to tu může vydržet, protože je to všechno z písku.

Pláže jsou plné různých mušliček, hodně černých a hlavně i velké lastury (pravděpodobně Rapan). Pár si jich nasbíráme a jdeme prozkoumat les, který nás v noci tak vyděsil. Hojně rostlé stromky, krásná zelená tráva...a vypadá to tu na kemp. Místo je to výborné, schované v lesíku. A už jsme asi aj přišli na to, co byly ty Beatčiny dětské hrobečky - vykopané jámy na kadibudky...

Rozhodli jsme se nejet stejnou cestou (už kvůli včerejší cestě), tak to bereme krapet okolo, ale nevadí. Dneska máme super čas (zima nás vyhnala brzo), takže když projíždíme kolem jedneho z 10 nejstarších měst světa, co bychom se tam nepodívali.

První posádka už šmejdí po hradbách pevnosti Akkerman, Kačena chytá pokutu. Svou první. Neukecanou. Ehm, právem. To si tak jedu městem, všici se plouží 30 a to mě nebaví. Su na Ukrajině, tak co bych nepředjela přes plnou čáru, že... Normálně by mi to prošlo (jako všem ostatním), kdyby do protisměru nejeli zrovna policajti (kterých jsem si v koloně nevšimla, protože nesvítili). Jenže jakmile projeli kolem mě, zapli majáky a ve zpětným jsem už viděla, jak to smykem otáčí... No nic. Mám to za 255 hřiven. To mám za to, že jsem se neučesala.

U hradu naznáváme, že tam nikdo z nás tak moc nepotřebuje (po zjištění, kolik se platí) a že si za to radši koupíme jídlo. Domlouvám se s Michalem, že se potkáme potom. Vyjíždíme z města a na velké křižovatce, kde začíná známý mordor (myšleno něco, co má být silnice), stojí taková opuštěná pumpa. Je tu i bistro, ale celé to tu je takové zašlé. To ale nemění fakt, že tu vaří výborný boršč, který si téměř jednohlasně všici objednáváme. Jen s horkým čajem jsme to krapet přepískli, protože ač je to známá značka, voní jak 14 dnů zapařené a zatuchlé ponožky...

A místní WC taky stojí za zmínku - je to taková zděná budka venku. Člověk ju prvně obejde ze všech stran, aby zjistil, že se do ní nedostane. Ani klíčem. Po zavolání pomoci se povedlo, a tak začíná hygiena. Ale nesmí se zavírat dveře, protože když se zabouchnou, tak ani klíč nepomůže. Téměř všici to pochopili...než tam Marian fakt zůstal zamčený. Dlouho nešel, dělali jsme si z teho srandu, mobil samozřejmě na stole... No neposlechl, a tak si to "užil".

Po vydatném zážitku jedeme dál. Cesty začínají být zase zajímavé, ale od včerejška jsme trénovaní. Teda mysleli jsme si to. To, co zažíváme tady, nemá obdoby. Člověk přemýšlí, jak v těchto vesničkách žijí, když se odsud nijak nedostanou, nikde tu nic není (teda obchod jsme žádný nepotkali)... Jen rozsáhlé rovinaté stepi. Nějak mi přijde, že tento výlet projíždíme jenom rozsáhlými stepmi a občas vesničkou. Do cesty se nám začínají plést krávy, husy a vůbec všechno, co tu po místních vesničkách běhá. Cesty se mění v rozježděné zatuhnuté bahno. Ale pořád se nějak dá jet. Připadáme si fakt jak na konci světa. Doslova. Ještě přidat stupně teploty a je to skoro jako v Kazachstánu v nekonečných stepích, než jsme dojeli na trajekt... Jen tady je výhoda, že se občas nějaká vesnice objeví. Tady by se mi líbilo mít jednou čas a v každý vesničce zastavit a fotit. To jen tak někde v Evropě fakt neuvidíte. A pokecat s místníma, jak tu žijí, co dělají...

Silnička mizí a začíná to být pořádné oraniště. Už chápu, že jsem při plánování váhala, jestli do výletu tuto malebnou vesničku zahrnout či ne, protože z fotek jsem si vůbec nebyla jistá, že sem dojedeme. Podle cestopisů zahraničních cestovatelů se sem dojet nedá, i oni šli x km pěšky a zbytek cesty poprosili místní s UAZem. Dokonce jsem si párkrát skočila s dodávkou na kopeček (hrála si na offroad) a děckám se to líbilo tak, že chtěli zopáčko. No toto by mi už vůbec nikdo nevěřil, kdybych neměla svědky...

Nicméně za chvíli míjíme obrovské sochy veřejných činitelů a parkujeme přímo před restaurací. I přesto, že vůbec není sezona a nikdo tu není, mají otevřeno. Domlouváme si tradiční besarábskou kuchyni a na dobrou hodinu se ztrácíme v okolí, každý po svém. Někdo jde k soše pastýře, který je zaznamenán i v Guinessově knize rekordů, někdo se rozprchne mezi ostatní sochy a památníky. Jako byste se přenesli do SSSR. I dvě letadla tu najdete.

Dostali jsme hlad, tak se všichni sejdeme v hospůdce. Někteří ještě obhlíží okolí s kostelem a typickými domky z 19. století. Skoro jako skanzen u Kyjeva. U jídla se domlouváme, kudy pojedeme. Máme namířeno na sever do Chotynu, Google ukazuje nejbližší trasu přes Moldávii, jenže tam jsou několikery hranice, tak váháme, jestli to fakt bude o nějakých 5-6 hodin rychlejší než to objíždět Ukrajinou. Navíc netušíme, jakým přechodem můžeme jet. Ivanovi to ukazuje asi milion hraničních přechodů, ale mně se to nezdá. Že by zrovna v takový prdelce bylo tolik možností? Fungovat může tak jeden, maximálně dva. Jen je trefit...

Dohodli jsme se, že to prostě přes Moldávii a Podněstří prubnem. Pojedeme tahem a když to vyjde, zbyde nám chvilka na spánek.

Než jsme vyjeli, děcka si udělali z Michala srandu a odjeli mu s autem. Někam. Jen to bylo moc nápadné, protože věděl, že v tomto stavu (moc vodky) nemohli odjet daleko. Ale aspoň to zkusili.

A začíná mordor asi sto padesát. Pokud jsem popisovala předešlé cesty na tomto výletě jako peklo či brutalní, tak vůbec nevim, jak popsat tyto. Bohužel to nikdo nefotil, protože všici hoodně pili (bylo to potřeba) a jediní střízliví řídili. A byla už tma. Nicméně nepřipoutaní házeli hlavama o strop, furt se stavělo na čurání a vydýchat ty cesty. Jak když to přejede traktor, do asfaltu navrtá nepravidelný díry tak, že se prostě nedají objet, ani když se sebevíc snažíš, a boční cesty po poli v noci vidět spíš nebyly... Jestli někam dojedeme, tak to bude zázrak. Ale dal by se tady krásně udělat nějaký offroad závod, to jo.

Za nějakou hodinku a něco se ocitáme na hranicích na konci světa. Nikde nikdo, jen závora. Za chvíli už vychází chlapík a že kam jakože chceme jet. A my že do Moldávie, jen chceme projet. Že to tudy nejde, že to jsou hranice jen pro místní.

Uff...tak se otáčíme a jedeme na hranice prej 20 minut odsud. No ale nevím čím, leda tankem. Protože normálními auty je to tak hodina cesty. Teda času, protože nazývat to cestou je fakt hodně troufalý.

Napodruhé se povedlo, a tak dochází k prohlídce auta, kdy polovina Michalovýho auta vybíhá ven polonahá (bez bot a v tričku), z čehož mají celníci srandu a já se dávám do řeči s dalším celníkem a sonduju, jaké že jsou cesty tady odsud. Tak se směje, protože vůbec nechápe, jak jsme se ocitli v takové prdelce, jakou jedeme. A prej "doroga charašo", můžu zařadit aj pětku. To mě uklidnilo, ač mu teda moc nevěřím.

Měl pravdu ten chlapec. Silnice jsou milion ku jedné s porovnáním s Ukrajinou. Připadáme si zase jako v Evropě. No a na týto rovné krásné silnici mi cosi vypadne z auta. Kousek pružiny asi, ale na jízdu to nemá vliv. Je to pozůstatek "supr" ukrajinských cest. Zastavujeme na benzince, kde si kupujeme večeři, kafe a já objevuju gruzínské speciality (sodovky a různé sladkosti, s holkama ještě kupujeme výborné melounové žvýkačky).

Moldavsko-ukrajinské hranice nejsou o nic lepší než Ukrajinsko-moldavské. Jedeme podle Googlu, aj když tady v Moldávii je to s internetem složitější, až jedeme po horších a horších cestách, které nápadně začínají připomínat ty ukrajinské. A to není dobrý.

Fakt ne. Musíme se otočit, protože už jedeme skoro po polu či čem a vůbec to na hranice nevypadá. Na přechodu vedle to jde hladce a za chvíli už můžeme jet na spaní. Dneska vybírá místo Michal, protože vzhledem k silnicím mu to zase jede rychle, a tak si teho chce pořádně užít. Ale asi by naše posádka Voňavky radši vybírala místo sama...

Hledáme je. Je už nad ránem, objevujeme se na podmáčeném poli. GPS nám ukazuje, že jsou tady někde kolem. Jenže tu je hřbitov. To asi nee. A tak jedeme dál a kroužíme dokola. Nacházíme pěkné místečko, jenže půda je tu celá podmáčená a ráno bychom nemuseli vyjet. A stejně tu není Passat. Znovu se snažíme domluvit kde teda jsou. A ano – mysleli jsme si to správně bohužel – jedeme zpět na hřbitov. Auto zaparkovali přímo vedle hrobů. No...toto je na mě moc. Sice už jsem párkrát na hřbitově spala, ale nikdy ne takto přímo mezi hroby. Ale už jsme všeci groggy po té pekelné cestě, tak to vzdáváme. Ale ven z nás nikdo nejde, bojíme se jít aj vyčůrat. Já si přelízám dozadu do kufru na matraci a klidně se vedle mě ještě někdo s krátkýma nohama vejde. Ostatní zůstávají, jak jsou. Jen kluci z druhého auta si ustlali mezi hroby. Je to krapet morbidní, ale vypadá to, že jim to nevadí.

1.11.2019, pátek

Za pár hodin už vstáváme, je docela kosa, ale kluci to berou sportovně – opět v krátkým tričku a kraťasech...

Dneska máme na programu historicky důležité památky a plno z nás se na ně už těší. V květnu nám bohužel Kamenec Podolský nevyšel, ale teď zázrakem ano.

Protože je ještě brzo a všude zavřeno, zavítáme do jedneho z obchůdků. A co tam? Uvaří nám dokonce čaj, ohřeje pečivo a palačinky, já nějakým zázrakem (či omylem) dostanu palačinku až do postele...

Po snídani téměř jako první stojíme před branou ohromného hradního komplexu. Všichni se zase tak nějak rozprchneme po areálu, zkoumáme každou místnost, vylezeme na věž a kocháme se pohledem do údolí Národního parku Podolské Tovtry. Opravdu nádhera. Nechápu, že o tuto část Ukrajiny skoro nikdo nemá zájem, všichni znají jen Kyjev, Lvov, Černobyl a maximálně ještě Oděsu a pár míst po cestě, kam jezdí cestovky a agentury.

S Michalem ještě zavítáme do místního muzea, kde je plno zajímavých artefaktů. A taky pěkná kosa. Ne nadarmo místní bábušky, co muzeum hlídají, sedí u přímotopu v dekách a válenkách. Ostatní už stepují venku a diví se, kde že se to ještě flákáme. Ale nějak jim to nevadí – ohřívají se na sluníčku a ochutnávají místní barevnou samohonku. Co jiného. Ještě si společně uděláme pár fotek pod slavobránou, největší úspěch má Michal s Lubošem, a můžeme jít prozkoumat okolí hradu. Dá se po starém mostě přejít na druhou stranu údolí až k vodopádu a vůbec by tu člověk mohl chodit celý den.

Dáváme rozchod, jdeme se projít po městě. Opět klasické ukrajinské město, jaká známe teď – plné miniatur, malebných kavárniček a různých soch (jako třeba v Oděse). Většina se roztrousila do hospod, my pokračujeme pod most, kde je obrovský vodopád, ve kterém se tak trošku smočíme. Po úzkém lanovém mostu se dostaneme zpět a pak honem na sraz. Zaujala mě tu dětská hřiště v podobě malého hradu. Moc povedené.

Popojíždíme ven ze Starého města, necháváme děcka v další hospodě a jdeme "pracovat" – hledat směnárnu a jaksi wifi, protože potřebuju cosi dneska odeslat a jindy nebude možnost se připojit na počítač na wifi. Jsme ve městě, ale jak jsem později zjistila, nic to neznamená. Dost času běhám všude možně a buď mají wifi a nemají zásuvku nebo disponují zásuvkou, ale bez wifi. Ehm. A můj stařeček bez zásuvky nevydrží. Nakonec, až su dostatečně otrávená, se mi to přeci jen povede a zapadnu do Lviv croissants, což je moje oblíbená kavárna. Hned si objednávám půl litru zázvorového čaje a připojuju počítač... A může se pracovat.

Mezitím se kousek od auta a hospody, kde se prý děcka výborně najedli, odehrává divadlo pro místní. Je 1. listopadu a klukům připadá, že je horko– vysvlíknou se do trenek/kraťasů a běží se osvěžit nebo respektive umýt do zmiňované kašny s fontánou a plné rybiček. No pěkně tím pobuřují okolí, to je fakt. Ale kdo z vás jen tak může říct, že se 1. listopadu koupal v obrovské městské kašně? Schválně...

Čas běží, tak se jdeme posunout dál – do dalšího místa, které patří mezi 7 divů Ukrajiny (aj když osobně bych řekla, že je jich mnohem víc).

A protože plno z nás už v Chotynu bylo v květnu, tak ač je to pevnost nádherná, vysíláme tam ty, kteří tam ještě nebyli, a sami jdeme prozkoumat místní zříceninu a nečekaně (jak je u nás zvykem) – rozpadlé baráčky (urbex).

Nahoře u pevnosti jsme měli možnost sledovat západ slunce, Michal hledal kešku a Kuba kdesi zapadl mezi keříky, že jde na velkou.... Dlouho nešel a ani se neozýval, tak jsme se báli že spadl dolů do kaňonu, ale podceňovali jsme ho – donesl plnou náruč vlastnoručně natrhaných šípků! Prostě zlatíčko.

Ještě jsme to brali přes pár opuštěných domečků a neušly nám ani nadávky místních, že na nás zavolají policii, protože absolutně nechápou, proč s foťákama lezeme do budov, kde nikdo nebydlí...

Druhá parta už nechtěla čekat na sraz, protože jsme jaksi měli akademické zdržení (15 minut), a tak jedeme každý sólo na místo určení dnešního spaní. A výlet se pomalu uchyluje ke konci. Ani nám to nepřijde, protože už asi druhý den výletu nám připadlo, že jsme tu minimálně měsíc.

Chvíli se dohadujeme přes messenger, první parta je už na místě a my jaksi trefujeme špatné místo se stejným názvem...

Rozdělává se klasicky oheň a na mě asi padla únava ze všech dnů a celý to prospím... A vůbec mi nevadí, že v sedě.

2.11.2019, sobota

Jo, konečně su vyspaná. Ráno někteří vstali na východ slunce a udělali dobře, protože fotky mají úžasné. Zase spíme nad kaňonem u přírodního kamenného Monastýrku, kde je uvnitř krásný malý oltář. A ty pohledy dolů do kaňonu fakt stojí za to.

Kousek odsud míjíme opuštěný kostelík, kam se samozřejmě někteří musí vyšplhat, tak opět zastavujeme a kousek odsud i památník.

Ve vedlejší vesnici Michal našel restauraci, kde bychom se mohli najíst. Ona to restaurace sice byla, ale byla zavřená a připravovala se tam svatba. Nevadí. Dovnitř bylo otevřeno, tak s Beatkou neleníme a rychle pácháme hygienu i s umytím vlasů, protože je tu fakt teplo a dá se tu i zamčít. Každopádně restaurace fakt luxusní, ale nic nám tu neuvaří...

Mezitím ostatní našli kdesi kuřata či co a my zbylí jsme si byli nakoupit v supermarketu na rožku. Já obvolávám wellness, které nás dneska čeká. Povedlo se, zamluveno, tak můžeme razit.

Začíná pršet... Teda ono to prvně vypadá na mrholení, takže v pohodě, ale pak se parádně rozlije. Z mnoha nádherných míst v okolí vybíráme opuštěnou vesnici s hrádečkem a vodopádem. Sice ji málem přehlasovala obrovská jeskyně, ale na tu si budeme muset počkat příště. Prostě se sem do Podolských Tovter budeme muset vrátit.

Parkujeme nahoře opět s výhledem a čeká nás troška chůze po okolí. Jenže se nikomu moc nechce vzhledem k počasí. Nicméně jsme silní, a tak oblíkáme pláštěnky a valíme dolů k největšímu vodopádu v rovině na Ukrajině. A je fakt velkolepý! Co se mi hafo líbí, je zamrzlá tráva podél vodopádu – vypadá to kouzelně. Chvíli přemýšlíme o "malé" procházce pár kilometrů, ale nakonec to vzdáváme. Ještě se kocháme hučícím vodopádem když sem začnou scházet další lidi a dokonce paní se suvenýry. Vtipné.

Vyškrábeme se po bahně nahoru a jdeme na druhou stranu prozkoumat opuštěnou vesnici, zbytek baráčků, kostel a věž. Tady se někteří z nás vydovádí. Našli jakousi klubovnu, a tak si začnou hrát. Výlet končí sezením v altánku, a to už sem přijede autobus...

Dnešním cílem je Zakarpatí a tradiční wellness – čany. A protože jsou silnice zase normální, rozdělujeme se (čti – Michal jede asi 160). Protože jedeme kolem, zastavujeme si v Ivano-Frankivsku, kde mají pěkné náměstí a příjemné kavárny. V jedné si dáváme opravdu výborné cappuccino (aj, když ty zákusky vypadají naprosto božsky) a necháme si poradit kam si zajít na jídlo. Chceme něco tradičního a výborného.

Myslím, že nám nemohlo být porazeno líp – scházíme do podzemí do velmi útulné hospůdky a to, co přijde potom, je pastva nejen pro oči. Opravdu luxusní jídlo, které díky obrovským porcím ani nemůžeme sníst, a prostředí je tu fakt moc pěkné. A záchody? Vypadá to tu jak na zámku. Mají tu i Londýnskou telefonní budku.

Druhá parta je před námi, nechce se jim zastavovat, prý se nají jinde. Potkáváme se až v Užanských Kúpelích.

Jaksi jsme to nedomysleli a zapomněli si nakoupit na večer. Tady sice vaří, ale rádi bychom něco mlsali. Jenže jsme v blbém kraji, když si vzpomenu, že hledat v okolí hospody, kde vám uvaří je nadlidský výkon, natož v devět večer otevřený obchod...

Až najezdíme pár kilometrů po okolních vesničkách, zkusíme to v místním baru. Nemít zamluvený čany, aj bych tu zůstala. Paní je moc ochotná, a tak kupujeme něco k pití a vykoupíme snad celou lednici - sýry, sýry a zase sýry.

Pak už máme hodně času na to být naložení v zakarpatském wellness – tradičních čanech. A protože se po cestě ze zapomenuté vesnice udála taková věc, na kterou jsem háklivá, čeká posádku Voňavky trest. A co provedli?

Vyjížděli jsme jako první a na zemi asi po kilometru míjíme nějaký růžový polštářek.

"Hele, Kači, není to tvůj?"

Ano – nějakým záhadným způsobem vytratila Voňavka jeden z polštářů, které mám připravené pro všechny, kdo se mnou cestujou. Aby se jim jelo líp :). Normálně ho nechali venku na dešti a ani si ho nevšimli (asi protože je málo růžový...).

A jaký je trest? Přemýšlela jsem o něm dost dlouho a musela ho díky zimě změnit. Všici z Voňavky musí udělat stojku a napít se legendární chilli vodky.

Někteří se zdráhali, ale nakonec netrhal partu snad nikdo - všici to zvládli bravurně, ač napití se zrovna chilli vodky a ještě k temu ve stojce chce trošku zdatnosti. Ale co by člověk pro trošku srandy neudělal.

Pár lidí na dnešní noc vyměkne a spí v hotelovém komplexu. My ostatní vyjíždíme na vyhlídku nad vesnici.

Upravuju dodávku na párty = aby se tu pohodlně posadilo 7 lidí a měli jsme i odkládací občerstvovací stůl. A tak někteří sedají do kufru na matraci, ostatní sedadla se sklopí a můžeme chystat raut – hafo druhů sýrů, salámy, výborné Beatčiny omáčky, dokonce aj nějaké brambůrky či co a taky koluje alkohol.

Ani dnešní noc se neobejde bez řízení... Ale tentokrát v tom nemá prsty Michal. Passat odjede neznámo kam a dlouho se nevrací. S Beatkou se nám to nelibí, ač nás Kuba uklidňuje... Naštěstí za nějakou chvíli dojede zpět a kluci dostanou pojeb, že toto se fakt nedělá.

3.11.2019, neděle

Ráno děláme debordelizaci auta a jaksi jsme tak trošku zaspali... Lidi v apartmánech už netrpělivě čekají. Dáváme si scuka v restauraci, kde se vydatně naobědváme a můžeme vyjet směr hranice. Ještě nás čeká závěrečný nákup dobrot z Ukrajiny, čekání na Ivana, který se tak trošku zapomněl a dlooouhá fronta na hranicích. Úplatky tentokrát běží jak na běžícím páse, až to vůbec není pěkný, a plno lidí se rozčiluje. Patrik dělá stojku až teď, protože včera se temu vyhnul. Nějakým způsobem (ehm teda všemi způsoby) se snažíme na hranicích zabavit. Blbci nekompromisně, že jsme autobus, a hodili nás mezi dodávky Ukrajinců... Toto se mi tu ještě nestalo. Na Slovensku potom dáváme večeři a pomalu se rozjíždíme domů.

Bohužel některým cesta domů končí předčasně - Passat vypoví službu kdesi v Pardubicích...

A co k výletu říct?

Když mám hodnotit místa, tak se téměř na všechny budu chtít vrátit zas a některé prozkoumat víc – zaslouží si to. Vůbec jsem netušila, že na Ukrajině mají tak velké medúzy, obrovské a nádherné mušle a lastury a příjemné pláže kdesi v kraji nikoho. A rozhodně jsem nečekala, že tu budou tak strašné cesty, jako jsem potkala pouze ve Střední Asii. No a ty hranice...asi mě opustilo mnohaleté štěstí či co.