Na výcviku ukrajinských frontových mediků

Už delší dobu sleduji dění v dobrovolnickém praporu polních mediků „Hospitalěri“. Protože podle mě odvádějí obdivuhodnou práci, vydal jsem se za nimi letos v půlce března do Pavlohradu abych se jako dokumentarista – amatér zúčastnil výcviku nováčků.

Cesta

Březen se ukázal jako dobrý měsíc ze dvou důvodů. Naposledy jsem v Ukrajině byl na přelomu prosince a ledna, takže už se mi po Ukrajině začalo stýskat, a v létě se chci flákat někde v Karpatech, navštívit kamarády a tak.

Napsal jsem tedy Hospitalěrům na Facebook a čekal na odpověď. Dva dny to trvalo (myslím že si mě prověřovali na Facebooku), ale potom mi přišel dotazník asi o čtrnácti bodech, z nichž jeden pro mě představoval problém. Okopírovat určité stránky ukrajinského vnitřního pasu (občanky). Ukrajinský vnitřní pas pochopitelně nemám, takže jsem okopíroval tu jedinou zajímavou stránku pasu českého s tím, že nic zajímavého už tam stejně není. Odpověď přišla druhý den: „Rádi Vás uvidíme“. A mapka, jak se dostat na základnu.

Zbývalo zaplatit letenky, pojištění, zajistit si dovolenou, kameru a podobné drobnosti. V den odletu se objevily nepříjemnosti, které jsem nečekal, a zhroutil se mi časový plán. Nakonec jsem tedy vyrazil bez finanční rezervy, s jedním párem ponožek, ale spokojený s tím, že mám dvě kamery a fotoaparát. Cestou na pražské letiště se ozvala kamarádka z Dnipra s tím, co je třeba v Čechách koupit a nemohla pochopit, že jsem ve skluzu, ve stresu a na nákupy už nemám čas. Na letiště jsem dorazil tak akorát. Ve frontě na odbavení jsem čekal asi čtyřicet minut. Letěl jsem s Ukrajinskými aeroliniemi s přestupem v Kyjevě. Letenku jsem nemohl v mailu najít, ale check-in jsem udělal v telefonu, takže palubní lístek jsem měl. 

Samotný let do Kyjeva proběhl normálně, ale v Kyjevě byla nízká oblačnost a hnusné počasí, tak jsem se bál, že budeme přistávat „na Lecha“ tj. na bok a do lesa. Chvíli jsem se snažil odhadnout výšku podle bolesti uší, ale bolely tak, že to přestalo mít smysl. Nakonec jsme vyletěli z mraků a já zjistil, že i tak jsme dost vysoko. S přibližující se zemí to s námi začalo házet ve všech směrech, tak jsem v sobě chvilku živil naději, že nám zakážou přistání a pošlou nás do Dnipra. To se ale nestalo a musel jsem přestupovat.

Přestupování nebylo zcela bez problémů. Batoh byl sice zaopatřen, ale já měl jen palubní lístek do Kyjeva (zapomněl jsem na check-in Kyjiv–Dnipro), takže mě bezpečnostní pracovnice u detektoru požádala, abych si ho zajistil. Udělal jsem chybu, protože jsem zkusil udělat online check-in, jenže to se blbě dělá, když letištní Wi-Fi nepracuje a telefonní signál také ne. Za pět minut dvanáct mě pracovnice bezpečnostní kontroly poslala o pár metrů opodál, kde seděla znuděná tetka, která si vzala můj pas a během třiceti sekund jsem měl potřebný dokument. Let do Dnipra byl krátký a nestojí za zmínku. 
Letiště v Dnipru má zajímavý systém výdeje zavazadel. Okénko s roletou, asi pětimetrový pásový dopravník a skluzavku na zem. Problém je, že se k pásu a ke skluzavce vejde jen pár cestujících, za ně další cestující a potom ještě další a ten zbytek už nemá šanci svoje zavazadlo vidět, natož si ho vzít. Nejdříve jsem čekal, že se pod skluzavkou začnou vršit kufry nešťastníků, kteří se nedostali blíže, dojde ke strkanici a lidé se potlučou kufry, ale systém fungoval nečekaně plynule. Výdej se obešel bez nářku potlučených a pošlapaných lidí. Pochopil jsem, že v případě potřeby můžou pracovníci letiště pás zastavit a počkat, až se lidé zezadu protlačí „do kotle“ a pás uvolní.

Na letišti si mě vyzvedly kamarádky s tátou jedné z nich a s dodávkou. Bylo to nečekané a strašně milé. Dovezli mě až před dům s pronajatým bytem. Toho nakonec musel „ďaďa Dima“ litovat, protože když odjížděli, tak se pod jeho dodávkou propadl asfalt a musel čekat na hasiče, aby ho vytáhli. To jsem se dozvěděl až ráno.

Dnipro

Druhý den jsem se vydal na prohlídku Dnipra. Architektura města mě moc neoslovila. Staré cihlové domy dále od centra byly ponechány na spadnutí. Nejhezčí z nových domů, co jsem viděl, byla malá prodejna IKEA. Uprostřed prospektu Dmitra Javornickoho mě překvapil veliký mostový jeřáb za nějakou ohradou. Nechápal jsem, co to je. Nejdříve mě napadlo, že jde o nějaké nádraží a že jeřáb je tam na překládání kontejnerů nebo něčeho takového, ale ohrada skončila a za ní byly jen tramvajové koleje. Vrátil jsem se kousek zpátky k volebnímu stánku jednoho z prezidentských kandidátů a dožadoval se vysvětlení. Pán ve stánku mi řekl, že jde o dvacet let zmraženou stavbu metra, ale že teď ho určitě dostaví. Hned mi nabízel volební letáky, ale ty jsem odmítl s tím, že nejsem občan Ukrajiny, takže volit nebudu. Pán chtěl vědět odkud jsem, a když jsem mu to prozradil, měl radost. V Čechách totiž kdysi pracoval a hned se pochlubil svojí znalostí češtiny. Pamatoval si slovo „záchod“. 
Ohrada nebyla zajímavá jen tím, co bylo za ní, ale i tím, co bylo před ní a na ní. V jednom směru podél vedl bývalý chodník a na ohradě byla plachta s velikým nápisem v ruštině: „Jsme hrdí na to že žijeme v Dněpropetrovsku!“ V kontrastu s tím „chodníkem“ to působilo jako špatný vtip. Spíše by se tam hodilo: „Chodník – hrdina SSSR – zdržel postup fašistů o tři dny!“.

Na zmíněném prospektu jsem se setkal s kamarádkami a šli jsme se projít na nábřeží. To jsem si zase vyslechl. Ženské celou cestu hořekovaly, že jsem nepřivezl Studentskou pečeť.

Cestou jsme minuli kolotoč a vodní cirkus. Počasí bylo opravdu nepříjemné, tak jsme došli ke skleněné kouli – umělecké instalaci na nábřeží – a odebrali se do pizzerie. Den vcelku rychle utekl a já se musel vyspat na cestu do Pavlohradu. 

Cestou do bytu jsem se spletl o jednu ulici, a tak jsem narazil na Pizza Veterano. Pizzerii založili veteráni, pracují v ní veteráni, scházejí se v ní veteráni a mají zajímavou nabídku ve prospěch vojáků na frontě a ve vojenské nemocnici v Dnipru. Zaplatíte raněným nebo frontovým jednu pizzu a Pizza Veterano dodá dvě. Bohužel, čas na návštěvu už jsem ten večer neměl. Došel jsem do bytu, zjistil jsem si spoj do Pavlohradu, nastavil si budík a šel spát.

Ráno jsem se vzbudil o hodinu později. Než jsem šel spát, vyměnil jsem totiž baterku v telefonu a hodiny se vrátily na středoevropský čas. Začal jsem potom vršit chyby na sebe, což v mělo v důsledku neblahý vliv na můj rozpočet. Našel jsem si v Google další spoj do Pavlohradu a vydal jsem se na maršrutku. Cestou jsem potkal pár taxíků a přešla mě chuť jet na autobusové nádraží maršrutkou. Rozhodl jsem se tedy jít směrem k autobusáku a cestou si nějaký stopnout. Jenže samozřejmě žádný nejel nebo jel plný. Šel jsem celkem dlouho, než jsem potkal taxikáře, který zrovna někoho nabíral a slíbil že se pro mě za deset minut vrátí. Když se nevrátil za pětadvacet minut, usoudil jsem, že se na mě vykašlal. Proklínal jsem rozhodnutí jet taxíkem, protože jsem nabral další hodinu zpoždění a pokračoval pěšky, dokud jsem nenarazil na dalšího taxikáře, který mě konečně vzal na místo předpokládaného autobusáku. Ocitl jsem se tedy na místě, které bych označil za „rozšířené stání autobusů“, protože nějaké autobusy tam opravdu stály, ale autobusák to nebyl. Zeptal jsem se tedy nějaké místní tetky odkud jezdí autobusy na Pavlohrad. „Ale tady žádný autobus na Pavlohrad nejezdí. To musíte támhle na tu křižovatku a kousek rovně.“ odpověděla tetka a mávla rukou ke kilometr vzdálené křižovatce. Vydal jsem se tedy určeným směrem, s chmurnými myšlenkami, protože jsem si uvědomil že moje dvouhodinová rezerva se postupně rozplynula a já mířím do časové ztráty. Rychle jsem si nainstaloval Uber, ale ukazoval cenu na trase Dnipro – Pavlohrad 1400 hřiven, a s BlaBla car mám v Ukrajině velmi mizerné zkušenosti. Po delším rozmýšlení co dál jsem zastavil u dalšího taxikáře. Řekl si tisíc hřiven, což pro mě bylo přijatelnější než přijít pozdě a levnější než jet Uberem. Podél silnice jsme míjeli ukazatele na Doněck a Sevastopol. Přišlo mi to zvláštní. Kdo by tam teď jezdil? Zatím co v Dnipru bylo slunečno a hezké počasí, kousek za Dniprem se počasí úplně změnilo a asi čtyřicet minut jsme jeli v úplném mléku. Maximální dohlednost v mlze byla padesát metrů. Tak jsme jeli asi osmdesát kilometrů. Když jsem dorazil na autobusák v Pavlohradu, dal jsem si kafe a cigaretu. Času už jsem měl zase dost. Ani ráno, ani nyní jsem neměl náladu jezdit a mačkat se se zavazadly v maršrutce, tak jsem se rozhodl dát vydělat dědovi, co seděl za volantem svého žigulíku – taxíku.

Zde jsem si poprvé pořádně uvědomil, že jsem na východě, protože mě děda upozornil, že adresa, na kterou chci jet, je na druhém konci města a že to bude stát sto hřiven. Ve Lvově by se taxikář nad sto hřivnami nepozastavoval.

Výcvik

Taxík zastavil na určené adrese. Vystoupil jsem před budovou školy, jak jsem později zjistil, a zamířil k plechovým vratům natřeným v národních barvách Ukrajiny. Vrata byla pootevřená, ale dovnitř jsem se neodvážil. Bál jsem se, aby mě někdo nedloubnul automatem do žeber a já se potom nemusel plazit štěrkem a bahnem ke zjištění totožnosti. Raději jsem tedy zavolal na telefonní číslo, které jsem měl uložené v telefonu, a nechal se pozvat dále.

Naproti mi přišla krásná černovláska v maskáčích a odvedla mě do kuchyně – jídelny. Zjišťovala, jestli nemám hlad a žízeň. Informovala mě, že na sporáku je jídlo, na stole občerstvení a z čajů si můžu vybrat asi z dvaceti druhů, jaké byly v poličce. Díky tomu, že jsem jel taxíkem a ne autobusem, jsem ušetřil jsem se po časové stránce, dostal zase do plusu, tak jsem projevil přání jít do města koupit si fusekle a zásobu cigaret, ale černovláska se usmála, a řekla mi že „ponožky vyřešíme“ a cigarety že si koupím „po cestě“. Pochopil jsem, že jakmile jsem prošel bránou, tak už není žádoucí abych se vzdaloval. Černovláska mě potom odvedla na ubikace. Zde už čekaly dvě dívky, mládenec a strejda, podle všeho také kursanti. Noví známí mě nijak nezaujali, snad jen to, že jejich obcovací řečí byla ruština.

Do oficiálního zahájení zbývala stále hodina a my jsme čekali na posledního účastníka. Mezi tím nás chodili okukovat instruktoři. Nakonec přišla malá dívka v maskáčích, s batohem a s německým ovčákem. Tedy s vlčačkou. Jak batoh, tak vlčačka se zdály být větší než dívka. Vlčačka vypadala že se přišla najíst – našeho masa. Dívka vypadala stejně sympaticky jako vlčačka a nic nenasvědčovalo tomu, že vlčačka nám bude na výcviku velmi užitečná a že k dívce začnu jezdit na dovolenou.
Když už jsme byli všichni, instruktoři si nás odvedli do sborovny, abychom se navzájem představili a rovnou začali s úvodem do teorie. Sborovna byla hezky zařízená a obzvláště mě zaujaly stěny oblepené dětskými obrázky a vzkazy. Instruktoři byli čtyři, ale z toho dva hlavní. Ježek ze Lvova a Sobol z Pavlohradu. Oba vzbuzovali respekt tím, že fronta pro ně je denní chléb, i tím, že ani jeden z nich není nějaký věchýtek. Konkrétně Ježek vypadá jako americký ranger. Posezením ve sborovně pro nás na několik dní skončily příjemné časy. Nafasovali jsme helmy, neprůstřelné vesty, taktické brýle a nákoleníky. Trochu jsem se zdráhal, anžto jsem si myslel, že toto se mě jako dokumentaristy týkat nebude, abyste rozuměli – jsem líný a tlustý, ale Ježek nevypadal, že by byl ochotný o něčem diskutovat. Černovláska za mnou přiběhla se slíbenými ponožkami. 

Zanedlouho pro nás přijela sanitka, do které jsme museli nastěhovat sporák, batohy, krabice s učebními pomůckami, výstroj, asi osm lidí a vlčačku. Podařilo se a vyrazili jsme někam na venkov, ale nikdo nevěděl, kam vlastně. Když jsme vyjeli z města, tak jsem podle zapadajícího slunce za sanitkou poznal, že jedeme na jihovýchod směrem na Doněck. Najednou jsem byl rád, že mám tu helmu a neprůstřelnou vestu.

Cesta na Doněck netrvala dlouho a zastavili jsme v areálu nějaké hornické ozdravovny nebo pionýrského tábora. Areálu dominovala sklobetonová hala s jídelnou a zázemím pro ozdravovnu a v lesoparku kolem byly roztroušené chatky v různém stadiu chátrání. Jedna z lepších byla pro nás šest kursantů, další pro instruktory. Vyložili jsme sporák, ubytovali se a byli jsme seznámeni s denním řádem a pravidly.  Nechodit ven z areálu, za nedopalek mimo koš den nekouření pro všechny (včetně instruktorů), o desáté večerka, na WC a tak podobně. Samozřejmě, že jak na základně v Pavlohradu, tak na té venkovské platil přísný zákaz konzumace alkoholu a jiných návykových látek kromě tabáku a čokolády.

Než jsme se ubytovali, tak nám paní kuchařka ohřála boršč, takže jsme se dobře najedli. Očekával jsem, že po našem pozdním obědě budeme pokračovat v teorii, ale když jsme vyšli z jídelny, tak se Ježek se podíval na hodinky a zařval: „Za deset minut všichni v plné výstroji tady. Dělejte!“ Věděl jsem, že bude zle. Asfaltová cesta kolem jídelny, technického zázemí a menšího parčíku tvořila pomyslný běžecký ovál a my jsme se seřadili na jeho začátku v taktických brýlích, v neprůstřelné vestě, helmě, rukavicích a v nákoleníkách. Všechna tato výstroj při běhu překáží, různě se uvolňuje a padá. A ztráta výstroje se trestá. Instruktorů je obvykle dost na to, aby dokázali ztracenou výstroj posbírat, a pak ji nešťastníkovi prodali za kliky, dřepy s výskokem a podobně. 

Po padesáti metrech běhu mě boršč opustil. Sotva jsem vstal z pozice na čtyřech, abych se zase pokusil o běh, pískla píšťalka a instruktor zařval minááá. Padnul jsem na zem a další „přiletěla“, sotva co jsem se postavil, a takhle ještě několik minut. Fyzické mučení skončilo se západem slunce. Naštěstí byl březen, takže to nebylo někdy v deset, ale i tak mi to přišlo jako věčnost. 

Velmi se mi ulevilo, když nám instruktoři sdělili, že to byl zátěžový test, a tedy to nejhorší co nás mohlo potkat. Bohužel se později ukázalo, že to úplně nebyla pravda. Ještě ten večer z nás instruktoři udělali páry chlapec – dívka a rozdali každému páru vysílačku a volací znak. Zároveň nám řekli že pokud se páry budou snažit mezi sebou soutěžit, tak bude zle. Vysílačky jsme nedostali pro nic za nic. Před večerkou jsme museli nahlásit, že jsme v plném počtu, instruktoři také mohli kdykoliv v noci prověřit, že je vše v pořádku. Nejhorší, co se mohlo ozvat z vysílačky, bylo hlášení „Європа сорок пять! Європа сорок пять! Європа сорок пять!“  To znamenalo že „přijde dělostřelecké bombardování“. Naším úkolem bylo odkudkoliv – ze sprchy, z toalety apod. co nejrychleji doběhnout do naší chatky a naházet na sebe neprůstřelnou vestu, helmu a brýle. Instruktoři nám oznámili, že už zažili kursanty nahé, kursanty běžící ze sprch. 

A pokud by se instruktorům nezdála naše rychlost, mohli nám uložit nějaké dodatečné cvičení. Což vlastně mohli kdykoliv. Utahaní jsme se odebrali do své chatky a nahlásili že jsme v plném počtu a jdeme spát. Zrovna když jsem usínal, tak jsem jako by zdálky uslyšel hlas instruktora. Mému českému klení nikdo naštěstí nerozuměl. Nahlásili jsme do vysílaček, že je vše v pořádku a doopravdy šli spát.

Následující den začal nástupem a minutou ticha za padlé. Dále nám bylo řečeno, jak bude den vypadat: rozcvička, snídaně, teorie předlékařské pomoci, oběd, ještě trochu teorie a taktické cvičení. Rozcvička byla sice slabým odvarem večerního zátěžového testu, ale pro mě i tak silným čajem. Snídaně byla sytá a chutná. 

Teorie začala tím, že instruktoři rozdali kursantům turnikety. Turnikety jsou moderní škrtidla používaná při tepenném krvácení končetin. Vysvětlili nám, jak je používat, jak mají vypadat ve složeném stavu a že od nyní, až uslyšíme na příklad výkřik „Levá noha!!“ máme patnáct sekund na to abychom se svalili na zem a turniket správně naložili (použili). Na zemi pro to, protože kdo má zraněnou nohu, případně ji vůbec nemá, obvykle nestojí. Zajímavé je provádět to v malé učebně, kde je málo místa, a člověk s sebou musí švihnout na zem tak, aby nezranil nikoho jiného nebo neupadl na vlčačku, která vypadala, že dokáže ztrátu končetiny zařídit.

Teorie pokračovala výukou protokolu MARCH. Protokol je pracovním postupem paramedika. Každé písmeno něco znamená: M – massive bleeding, A – airways, R – respiration… Písmena jsou seřazena podle priorit a ke každému je postup řešení daného problému. Na tak krátký čas je vskutku mnoho informací, které musí kursant vstřebat, navíc za ztížených podmínek.

Po denní porci teorie jsme šli na oběd a cestou jsme několikrát „vykrváceli“ ze ztráty nohy nebo ruky, protože jsme neměli praxi v používání turniketů, a navíc byly staré, takže se s nimi obtížně pracovalo. Ale jak řekli instruktoři: „Až se naučíte pracovat se starými, novými vám to půjde samo.“ A měli pravdu.

Po obědě jsme ještě asi dvě hodiny pokračovali v teorii a potom jsme se přesunuli na hřiště, kolem kterého byly vykopány mělké zákopy. Byli jsme seznámeni s nosítky. Jsou v zásadě dvojího druhu: pevná a měkká. Pevná jsou ta s trubkovými madly po celé délce a měkká jsou kusem celtoviny s madly ze stejného materiálu. Pevná se celkem dobře nosí, ale do takových zákopů, jaké jsme měli k dispozici byla nevhodná.

Zákopy mě překvapily samy o sobě. Mělké po pás, někde po prsa a úzké. Rozhodně neodpovídaly mým představám o zákopech nebo fotkám prvoválečných zákopů. S údivem jsem se ptal instruktorů, co to jako je a dostal jsem odpověď, že takové zákopy jsou na frontě. Odpověď mě rozhodně neuspokojila, takže jsem se ptal, proč si vojáci nevykopou pořádné, když se tam třeba měsíc nudí na dně takových příkopů. Vždyť jde přece o jejich život. „Kde je pořádný důstojník, tam jsou i zákopy pořádné,“ odpověděl Ježek. Dále jsem se na nic neptal.

Na cvičišti se nám dostalo instruktáže, jak zacházet s nosítky nebo jak někoho odtáhnout pod palbou. Dále jsme se dozvěděli něco o realitě této války. Asi první, co nám instruktoři řekli, bylo že Rusy a teroristy bereme do zajetí a poskytujeme jim potřebnou péči a že u praporu nebude tolerováno ponižování zajatců nebo nějaké focení se zajatci. Přesný opak toho, co dělají Rusové.

Dozvěděli jsme se, že paramedik má cenu deseti střelců, že to Rusové ví, a proto po paramedicích rádi střílejí. Další zajímavá informace byla, že jak raněné, tak mrtvé je třeba před manipulací prohledat, aby neměli například mezi tělem a neprůstřelnou vestou od nepřítele vložený odjištěný granát. Raněné je třeba prohledat také pro to, aby neměli po kapsách vlastní granáty a po podání opiátů s nimi neohrožovali sebe a své okolí.

Než jsme si všechno řekli, tak se setmělo a začalo taktické cvičení. Náš úkol se zdál být jednoduchý: Nejdříve absolvovat překážkový běh, najít „raněného“, ošetřit ho a protáhnout mělkými zákopy do bezpečí. Část práce za nás udělala vlčačka, která byla s námi a na kterou nikdo „nestřílel“. „Raněného“ našla na začátku zákopů. Nám ovšem od překážkové dráhy k zákopům zbývalo několik desítek metrů pod palbou nepřítele, takže jsme se museli plazit, chvílemi se přitisknout k zemi a nehýbat se, protože nepřítel vystřelil osvětlovací raketu. Na papíře to vypadá jednodušší, než to ve skutečnosti je. Ve skutečnosti bylo chladno, takže se taktické brýle ihned zamlžily a člověk byl slepý jako krtek. Jednou jsem si brýle sundal abych je mohl otřít, ale instruktor mi nemilosrdně kopnul písek s hlínou do obličeje, protože brýle se nesundávají. Stejně to nebylo nic platné, jen jsem po vnitřní straně brýlí rozpatlal bláto. Mezi neprůstřelnou vestu a oblečení zalézal písek s blátem. Vlastně zalézal všude.

Když jsme se doplazili do zákopů, tak jsme zjistili, že raněný je Ježek. To bylo špatné, protože vážil i s výstrojí sto deset kilo. Pro šest lidí by to nebyl zásadní problém, ale v mělkém zákopu, kde ho mohli táhnout jen dva najednou, to problém byl. Podél zákopů navíc číhala instruktorka s klackem simulující odstřelovače. Kdo vystrčil hlavu ze zákopu, dostal přes přilbu. Je to docela nepříjemné, protože to člověk zabraný do záchrany druhého nečeká. Aby toho nebylo málo, instruktoři upozornili, že zákopy můžou být zaminované.

Určili jsme, jaké poranění Ježek utrpěl a ošetřili ho. Moje fyzická vytrvalost brzy prohrála boj s mojí nadváhou. Záhy jsem byl v zákopu úplně neužitečný. K fyzickému vyčerpání se přidal stres z vlastní neschopnosti a pocit z toho, že najednou už člověk není v týmu, protože je k ničemu. Byl jsem odeslán zákopem dopředu, abych hledal nastražené miny a vyčistil zákop od velkých kamenů a od klád, které do něj naházeli instruktoři. To mi vyhovovalo. Nebylo to fyzicky tak náročné jako táhnout Ježka a alespoň jsem se zaměstnal. Ze zákopů jsem opatrně odstranil lanka, zřejmě z předchozích cvičení, nevěda, zda mi někde u hlavy nebouchne rozbuška. Instruktoři mají pyrotechniku rádi. Když jsem odstranil lanka, přišly na řadu klády. Byly asi tři, ale sotva jsem je vyházel, tak je za mnou instruktoři naházeli zpátky do zákopu. Vrátil jsem se a klády znovu vyházel. Hra se instruktorům líbila, protože se opakovala několikrát. Mě se líbila poněkud méně, ale rozhodl jsem se, že když mám na starosti jen ty podělané klády, tak je budu vyhazovat, dokud budu moci.

Musel jsem asi vypadat dost šíleně, protože jsem se nekryl, i snajprovi se mě zželelo a instruktoři přestali mařit mou práci. Zbytek týmu byl ještě dost daleko, takže jsem mohl odpočívat na dně zákopu. Instruktoři, kteří byli u mě, začali zjišťovat ceny ojetin aut v ČR a podobné věci, ale to už u mě byl kolega, který se připlazil zezadu, aby zjistil, jaká je situace u mě, a varoval mě ať se s instruktory nebavím, že už to totiž nejsou naši dobří instruktoři, ale zlí sepaři (separatisté), kteří na mě šijou boudu. Poté se vrátil táhnout raněného. Instruktoři naléhali ať s nimi jdu, že budu další raněný, ale byl jsem na pochybách, zda mi to nařizují jako instruktoři nebo zda se mě zkouší odlákat a rozhodl jsem se neuposlechnout. Ušetřil jsem tak týmu dalších sto deset kilo mrtvé váhy.

Když tým dorazil na konec zákopu, následoval zrychlený transport raněného do sanitky. Následně se raněný Ježek kouknul na hodinky, oznámil že nám to trvalo pětapadesát minut a že umřel asi po dvaceti. Nebyla to tak úplně pravda, protože když mu někdo na konci anabáze v zákopu šlápl na hlavu, tak byl ještě živý.

V plné výstroji jsme se odebrali do jídelny na večeři. Teprve teď začalo opadat vzrušení z taktického cvičení a nastupovat únava. V jídelně jsem byl fyzicky, ale jinak jako bych tam ani nebyl. Cítil jsem jen chlad, jak na mě začala schnout propocená uniforma a hlasy kursantů a instruktorů jsem slyšel z dálky.

Po večeři jsme se šli vysprchovat. Na dvě směny. Nejdříve dívky, potom chlapci, nebo naopak, podle dohody. Ve sprchách jsme měli nevídaný komfort. Horkou vodu. Potíž byla jen v tom, že ve sprchách nebyly směšovací baterie, ale prostě dvě trubky s pákovými kohouty. Ve výsledku tak sprchování připomínalo skotské střiky. Chvíli studená voda, chvíli horká. Ale jak jsme za tu horkou byli rádi...

Když jsme šli spát, tak se projevilo to, že jsem při balení kladl důraz spíše na foťáky, kamery atd. Zjistil, že je mi v noci asi bude zima a uvnitř mikiny mám mokrý písek, který z ní večer nedostanu. Na vnější straně však už mikina byla suchá a bez písku. Obrátil jsem ji naruby a šel spát.

Můj spánek netrval tak dlouho, jak bych si přál. Asi ve čtyři hodiny ráno se ozvalo bušení na okna chatky a křik instruktorů. „Vstávat!!! Bojuje se! Máme hodně raněných! Všichni ven! Začali jsme se rychle oblékat to plné výstroje. Vyběhli jsme před chatku a seřadili se. „Trvalo vám to asi deset minut. Za tu dobu my už jsme u raněného. Tákže… Levá noha!!“ Šest kursantů se válelo na zemi snažíce se zaškrtit levou nohu. Sobol zkontroloval provedení rozkazu. „Plus, plus, mínus, mínus, mínus, mínus. Budete tady tak dlouho, dokud to neprovedete všichni správně. Deset dřepů s výskokem. Naše pokusy se prolínaly s dřepy s výskokem a dalšími cviky.

Bál jsem se, že je to myšleno tak, že všichni najednou správně provedou zaškrcení končetiny. Asi to tak i zpočátku myšleno bylo, ale po několika opakováních se ukázalo, že na to je noc moc krátká. Nakonec stačilo, že to postupně zvládl každý. Zpět do postele jsme se dostali po necelé hodině. Za to nám ale byla odpuštěna ranní rozcvička a spát jsme mohli o hodinu déle.

Zkoušky a závěrečné cvičení

Na závěr týdenního kursu přišly zkoušky z teorie a závěrečné cvičení. V ten čas už skončilo moje fyzické utrpení a já se mohl věnovat fotoaparátu a kamerám. Už jsem nemusel běhat s neprůstřelnou vestou a helmou ani padat na zem, a tak jsem ani netušil, že i u zkoušek se pro mě najde místo. Zkoušky probíhaly ústně a písemně. K ústním netřeba nic dodávat, každý z nás se často potil před tabulí. Snad jen to, že u tohoto zkoušení bylo méně „spolužáků“.

Písemné zkoušky pro mě byly zajímavé z toho důvodu, že bez predikce textu v telefonu cyrilici spíše „maluji“, než píši, a samozřejmě velmi pomalu. S váháním jsem odložil fotoaparát a kameru a vykonal rozkaz posadit se ke stolu. K dispozici jsem měl tužku a papír a na každou odpověď stejně času jako ukrajinští kursanti. Nejdříve jsem se tedy snažil „malovat“ tiskací cyrilicí, poté jsem začal vypouštět nadbytečná slova a začal psát jen hesla, až jsem u složitějších odpovědí přešel do české latinky, která se pro zápis ukrajinštiny celkem hodí. Čekal jsem, zda si mě instruktoři večer pozvou, abych jim pomohl rozšifrovat svůj text, ale pochopili ho. Později jsem se ptal, zda mé odpovědi opravdu četli a bylo mi potvrzeno, že ano.

Večer jsme šli spát oblečení, ostatní s výstrojí po ruce, já s kamerami a foťákem. Věděli jsme, že bude poslední cvičení, že bude náročnější než ta ostatní, ale nevěděli jsme kdy přesně bude. Cvičení nepřišlo ani v noci, ani nad ránem, takže na snídani šli všichni v plné polní. Po snídani si moji kolegové mohli od instruktorů koupit vybavení, které si zapomněli objednat večer, nebo například krycí palbu z různých druhů zbraní. Měnou byly samozřejmě fyzické cviky a obojí bylo velmi drahé.

Před obědem se ve vysílačce ozvalo zlověstné: „Kmotříček pro Alfu, Bravo, Charlie – dělostřelecký přepad – mnoho raněných – výjezd!“. Šest párů těžkých bot klusalo k připravené sanitce. Dveře jsme zabouchli, až když sanitka s nákladem zdravotníků vystřelila na místo předpokládaných jatek. Po chvíli jsme zastavili na silnici u lesa. Vyskákali jsme ze sanitky a poslouchali instrukce. V lese se nachází nespecifikovaný počet raněných (mládenci z nedaleké vesnice). 

Široký pás pole od silnice k lesu byl pod palbou z kulometu. Bylo jasné že tady bude třeba se plazit. Les byl pro změnu pod minometnou palbou. Půjde to přískoky, ale žádné velké běhání. Mě jakožto dokumentaristy ani instruktorů se nepřátelská palba netýkala. Zbylí kursanti se začali plazit k lesu hledat raněné. Nyní jsem si uvědomil proč instruktoři při výkladu teorie a nacvičování různých úkonů předlékařské pomoci trvali na doslovném popisu akce. Protože jsem nebyl ve stresu, všímal jsem si chyb kursantů, kteří ve stresu byli. Už jsem se nezlobil na Ježka za to, že nechal umřít mého pacienta, protože jsem při popisu zajištění dýchacích cest zapomněl na poslední úkon. „Vždyť to je samozřejmé.“ Marně jsem mu pár dní před tím oponoval. Možná je to bylo samozřejmé v učebně, ale ne na bojišti a ve stresu, jak jsem ten den pochopil. Asi po hodině byli všichni ranění shromážděni u sanitky.

Závěrem

Po příjezdu do výcvikového tábora zbývalo uklidit chatku, naložit sporák, lidi, psa a vrátit se na základnu do Pavlohradu. V Pavlohradu nám instruktoři slavnostně předali diplomy o úspěšně zakončeném výcviku a nášivku: „Hospitalěri – kursant“. V kabinetu zástupkyně velitelky praporu a instruktoři přijímali kursanty, kteří měli zájem odjet na frontu. Šel jsem do kabinetu také, abych instruktorům poděkoval za trpělivost a za možnost zúčastnit se výcviku. Nejistě jsem se ptal, zda jsem svůj diplom a nášivku dostal zaslouženě. Ježkova odpověď zněla, že „zadarmo to ještě nikdo nedostal.“ Ježek se také ptal, zda jsem pochopil, proč mě tam nechali sáhnout si na dno spolu s ostatními kursanty. Pochopil jsem. Bez osobního prožitku by to nebylo ono. Mělo to i jiný pozitivní efekt – zhubl jsem osm kilo a hlad jsem rozhodně neměl. 

Slíbil jsem instruktorům tisíc tolik ceněných a v Ukrajině předražených polních obvazů ČSLA vzor 80 a vrátil se ke zbytku kursantů. Každému kursantovi byla nabídnuta možnost přespání na základně, ale všichni se už těšili domů. Rozloučili jsme se Baghirou (zástupkyní velitelky) a nechali se instruktory doprovodit na autobus do Dnipra.
Nesympatická dívka s ostrou vlčačkou už se nezdála být tak nesympatická a vlčačka tak ostrá. Dívce jsem slíbil, že za ní přijedu na návštěvu do Poltavy a za rok a půl jsem tam byl třikrát. V nastávajícím létě jsem s dopomocí přátel odeslal slíbených tisíc obvazů. S Ježkem chodíme na pivo pokaždé když jsem ve Lvově. 
Prapor Hospitalěri pro mě rozhodně není uzavřená kapitola, ale pandemie nepřeje takové spolupráci, jakou bych si představoval.

(AKU)