Cesta za třemi dřevěnými chrámy přestěhovanými z Karpat

V souvislosti s nedávným požárem dřevěného chrámu svatého Michala v pražských Kinského sadech přinášíme text našeho čtenáře z jihozápadní Ukrajiny, žijícího už léta v Čechách. Začal se zde zajímat o různé ukrajinské památky a na jaře se rozjel podívat na část dřevěných chrámů, přestěhovaných na české území z jihokarpatského regionu. Zde se dočtete o třech těchto památkách, ale slíbeno máme i pokračování. (red.)

Málokdo ví, že se na území České republiky nacházejí ukrajinské dřevěné kostelíky, které sem byly přemístěny ve 20. a 30. letech 20. století ze Zakarpatí (bývalé Podkarpatské Rusi). Pro mě jako rodilého Ukrajince, žijícího od dětství tady v České republice bylo opravdu milým překvapením, když jsem je náhodou objevil. A objevil jsem díky tomu ještě mnohem víc.

Byla to náhoda. Pamatuji si, jak jsem si na počítači vyhledával nějaké tipy na výlet do Prahy. Protože už jsem byl v Praze mnohokrát, pátral jsem po méně známých cílech a právě mezi nimi jsem náhodou narazil na chrám svatého archanděla Michaela na Petříně. Pamatuji si, jak jsem reagoval na zjištění, že kostelík je původem ze Zakarpatí. Vyhledával jsem si další a další informace o kostelíku, a pořád jsem si říkal, jak je možné, že jsem o tom nic nevěděl.

Zjistil jsem, že to není jediný dřevěný kostelík, který sem byl takto přemístěn, ale že jich je víc (http://drevenykostelik.cz/kostelik/). Další informace už jsem čerpal v ukrajinštině, byly to stránky Oleny Krušynské Dřevěné chrámy Ukrajiny (http://derev.org.ua), kde jsem se seznámil s ukrajinskou dřevěnou architekturou ve větším rozsahu. A hledat lze i zde: Marko R. Stech: «Очима культури» № 90. About the Traditional Ukrainian Wooden Church Architecture (https://www.youtube.com/watch?v=vynuejGNsZk&t=436s).

Od té doby jsem se začal trochu víc zajímat o Ukrajinu a ukrajinskou diasporu. Dozvěděl jsem se, že kromě dřevěných chrámů jsou v České republice také ukrajinské pomníky, místa ukrajinské paměti, o kterých jsem také nikdy nic neslyšel, že se zde vydávaly ukrajinské knihy. A také, že se meziválečné Československo stalo domovem pro tisíce ukrajinských emigrantů – vojáků, studentů a představitelů kulturní inteligence, kteří zde po sobě zanechali obrovský odkaz budoucím ukrajinským pokolením. Byl to pro mě opravdový objev: Ukrajina mimo Ukrajinu. Zemi, kterou jsem jako dítě opustil, mám teď možnost poznat tady. Nebo aspoň část její historie.

První svůj výlet za dřevěnými kostelíky jsem pochopitelně uskutečnil do Prahy a chrámu svatého archanděla Michaela. Říkal jsem si, zda ten kostelík tam vůbec je, vždyť kolikrát jsem byl v Kinského sadech na Petříně, ale žádný dřevěný kostelík jsem tam nikdy neviděl. Chrám byl opravdu hezky ukrytý mezi stromy ve svahu pražského Petřína, nedaleko Národopisného muzea. Teprve nedávno jsem zjistil, že ke kostelíku patří ještě dřevěná zvonice, která by se prý měla nacházet někde u letohrádku Kinských.

Když jsem přišel ke kostelíku, byl jsem uchvácen jeho krásou. Zdálo se, že stromy v okolí jako by žily v souladu s ním a sám dřevěný kostelík jakoby probouzel uhasínající spojení člověka s přírodou. Není divu, že tyto překrásné a autentické památky natolik zaujaly českého historika Floriana Zapletala.

Chrám sv. Michaela Archanděla je ukázkou dřevěné architektury lemkovského typu – těchto chrámů se už i na Zakarpatí dochovalo jen několik. Chrám byl původně postaven v obci Velyki Lučky v roce 1625, podle jiné verze na počátku 18. století. Kolem roku 1790 byl přemístěn do Medvedivců (obě obce jsou v mukačevském okrese), odkud byl v roce 1929 převezen do Prahy.

Další výlet jsem podnikl o něco později, a to do Hradce Králové, Nové Paky a obce Dobříkov. Během jednoho krátkého výletu jsem navštívil tři dřevěné kostelíky. Nejsou od sebe daleko, ale za jeden den bych to určitě nestihl, takže to bylo s noclehem v Hradci. Podíval jsem se tehdy i do Litomyšle. Kromě dřevěného kostelíku je totiž v okolí Hradce Králové také několik ukrajinských vojenských pamětních míst. Určitě se tam ještě vrátím.

Rozhodl jsem se, že nejprve pojedu do Dobříkova. Z Hradce Králové vlakem je to kousek. Pamatuji si, jak jsem vystoupil na stanici v Dobříkově, otočil se, a za malebným polem v dáli jsem spatřil špičku dobříkovského kostelíka. Byla to jedna z nejpříjemnějších chvilek během mé cesty. Po kraji silnice přes pole jsem se vydal do vesnice. Kostelík se nacházel na ohrazeném pozemku, a měl jsem asi tehdy štěstí, že byla otevřená brána. Díky tomu jsem si mohl kostelík prohlídnout zblízka.

Dřevěný chrám Všech svatých stejně jako i ten pražský dokonale zapadá do okolního prostředí. Jedná se o gotizující dřevěnou památku, která na mě působila lehce a vzdušně. Byl postaven ve vsi Velyka Kopaňa v roce 1669, o čemž svědčí nápis vyřezaný na kostelíku. V roce 1857 byl kostelík přemístěn do Cholmovce (obě obce jsou ve vynohradivském okrese) a v roce 1930 převezen do Dobříkova.

V Hradci Králové v Jiráskových sadech, u soutoku řek Labe a Orlice se nachází dřevěný kostelík, který sice jen nepřímo souvisí s Ukrajinou, ale určitě stojí za zmínku. Do parku jsem vyrazil příštího dne ráno. Je to krásné místo na procházku – klidné a tiché. Jak kostelík souvisí s Ukrajinou? Do Hradce Králové byl přemístěn z východoslovenské Malé Poljany, z regionu, obývaného převážně ukrajinským (rusínským) obyvatelstvem. Byl postaven v první polovině 16. století ve vsi Habura a v letech 1744–1745 přemístěn do Malé Poljany. Do Hradce Králové byl kostelík převezen v roce 1935.

O návštěvě kostelíka v Nové Pace napíšu příště. Pro tuto chvíli chci citovat, a to zejména s ohledem na hradecký kostelík, úvahu akademika Mykoly Mušinky, známého ukrajinisty, narozeného na Prešovsku:

"Můj otec, ač nikdy neopustil svoji rodnou vesnici, žil v pěti státech: v Rakousko-Uhersku, Československu, Slovenském štátě, Československé socialistické republice a Slovenské republice, ve které také zemřel. A každý ten stát považoval za svoji vlast. Avšak jak otec, tak dědeček i pradědeček věděli, že jejich kořeny jsou za karpatskými horami, v zemi, která se odpradávna nazývala Rus (Kyjevská, Haličská), a proto místo, kde žili, pojmenovali názvem Uherská Rus či Karpatská Rus a sami zachovali dávný etnonym – Rusíni. Já už na rozdíl od mého otce, dědečka a pradědečka vím, že Rus – to je dnešní Ukrajina, a Rusíni – to jsou dnešní Ukrajinci.

Za svoji kolébku tedy považuji dnešní Ukrajinu. To mi však nebrání chápat jako svou otčinu také zemi, na území které jsem se narodil a žiji – dnešní Slovensko. Moje malá otčina – rodná vesnice Kurov, která v roce 2002 oslavila 670 let od první zmínky o ní, se vždy považovala za rusínskou (ukrajinskou), a takových vesnic je na území Slovenska 250. Tyto vesnice táhnou se úzkým 150 kilometrovým pásem podél ukrajinské a polské hranice – od Novoselice na východě po Osturňu na západě. Tyto ukrajinské vesnice od roku 1828 patřily do Prešovské eparchie. Vžil se pro ně společný název Prešovská Rus a později Prjašivščyna".

(OleK)