Zemřel ukrajinský disident z Odesy
Velké postavy ukrajinského disentu 60. a 70. let 20. století postupně odcházejí ze scény. Dne 17. prosince 2016 zemřel v Baltimore v americkém státu Maryland bývalý politický vězeň, ale také publicista, jazykovědec a básník Svjatoslav Karavanskyj. Přesně o týden později by oslavil šestadevadesátiny, na aktivitách mu ale věk neubral.
Dosažitelné údaje o životě Karavanského trpí nejednou nepřesností, základní obrázek ale reprodukovat lze. Na svět přišel na sklonku r. 1920 v Odese, nebyl však tzv. korennym odesitom. Jeho rodiče se do „jižní Palmýry“ přemístili ve víru války o samostatnost Ukrajiny přímo z Kyjeva. Svjatoslav tedy vyrůstal v městě s výraznou převahou ruského elementu, jíž se museli tamní etničtí Ukrajinci chtě nechtě přizpůsobovat.
Zájem o ukrajinskou i cizojazyčnou filologii nestačil Karavanskyj naplnit studiem, protože události června 1941 ho zastihly na sovětsko-německé frontě. Když se jednotka Rudé armády, ve které sloužil, rozpadla, vrátil se do Odesy a snažil se studovat, což v podmínkách rumunské okupace tohoto města nebylo zcela snadné. Navázal také styky s místní skupinou ukrajinských nacionalistů. Právě proto byl brzy po návratu sovětské moci zatčen a odsouzen na 25 let do vězení. Teprve poté, co se poměry v trestních táborech po Stalinově smrti poněkud zlepšily, začal se tam „ve volném čase“ věnovat jazykovědným zájmům: tvořil např. Slovník ukrajinských rýmů a snažil se překládat.
Na sklonku r. 1960 byl amnestován a propuštěn. Po návratu do rodného města se oženil s odesitkou Ninou Strokatou, pokoušel se studovat a publikovat. Oba manželé se zapojili v poněkud liberalizované atmosféře do boje za občanská práva v Ukrajině - Karavanskyj např. protestoval proti porušťování vysokého školství. Ještě než byl na konci r. 1965 znovu zatčen, stěžoval si prý na své pronásledování mj. na československém konzulátě v Kyjevě. Snad se v budoucnu dozvíme o této epizodě více.
Po pěti letech svobody následovalo druhé věznění v letech 1965–1979, prakticky stejně dlouhé jako to první – Karavanskyj tedy „seděl“ za Stalina, Chruščova i Brežněva. V rámci poněkud rozšířených možností kontaktu vězňů s okolním světem se zapojil do jejich protestního boje v rámci Ukrajinské helsinské skupiny pro dodržování lidských práv. Tehdy už byla vězněna za protestní činnost i jeho manželka. Sovětské úřady nakonec těmto dvěma nepohodlným osobám umožnily odjezd na Západ stejně jako několika jiným vězněným disidentům (např. Valentyn Moroz, Leonid Pljušč), ostatní však zůstali v trestních táborech.
Pro Karavanského, který byl v tomto prostředí „napravován“ třicet let, začala nová životní etapa, která se protáhla na téměř čtyři desetiletí. Usadil se v USA a posílal své texty do exilového tisku a nakladatelství, od počátku 90. let se mu však otevřely publikační možnosti přímo v Ukrajině. Stal se autorem řady slovníků (čtyř vydání se dočkal jeho Praktický slovník ukrajinských synonym), psal i jazykové příručky a vyvolal diskusi o řadě jazykových otázek. Soustavně bojoval s důsledky dlouhodobé rusifikace Ukrajiny, pro kterou používal termínu lingvocida. Vydány byly také jeho překlady básní několika anglických autorů (od Shakespeara po Kiplinga). Zároveň se Karavanskyj horlivě zabýval politickou publicistikou. Vystupoval např. proti tomu, aby bylo akceptováno přibližování Ukrajiny vedené Janukovyčovým režimem k evropské unii.
Karavanskyj vložil do svého zápasu prakticky všechny životní síly a přitom pro své snahy nenalézal pochopení ani u svých nejbližších – jeden z jeho bratrů se ho v 70. letech zřekl a sestra se hlásila k ruštině. Snadný život tedy určitě neměl, ale to platí prakticky o kterékoli osobě, která se přiřadila za sovětských časů k disidentům. Podstatné je to, že ač Svjatoslav Karavanskyj nemohl filologii řádně vystudovat, zapsal se výrazně do dějin tohoto oboru i do historie zápasu Ukrajinců za práva jejich jazyka a za lepší místo na slunci.
(boz)