Karpatské ohlasy (11): Vrásky

Tento karpatský ohlas se obsahem liší od ostatních. Vznikl jako výsledek autorčiných rozhovorů s rodákem z horské vsi v někdejší Podkarpatské Rusi a jejím někdejším starším spolužákem z ukrajinského gymnázia v Modřanech u Prahy. Fedir, narozený v podkarpatské vesnici nedaleko železniční stanice Volovec, žil od poloviny 30. let v Čechách.

Vystudoval zde střední i vysokou školu, poté si našel práci a oženil se. V polovině šedesátých let pečoval o nevyléčitelně nemocnou manželku – proto ty v názvu zmíněné vrásky. Východisko z každodenních starostí hledat ve vzpomínkách na vlastní dětství. O své vzpomínky se podělil s autorkou, která si na základě jeho vyprávění vytvářela vlastní představu Karpat, o nichž do té doby věděla jen málo. V létě roku 1967 se tam vypravili a to je dále sblížilo. V Praze později prožili jako manželé téměř půl století, vychovali dvě děti a také s nimi se do Karpat zajeli podívat.

StudeneVšechny epizody z dnešního příběhu se zrodily pod karpatským hřebenem, a to v dlouhé horské vsi Verchnij nebo také Vyšnij Studenyj – často se jí ale říkalo jen Studene. Dodnes ji zdobí krásná dřevěná cerkev. Ta ale v povídce žádnou roli nehraje – je tu jen stará chalupa a chlapcova maminka, kůzlata, ryby v horském potoce a v neposlední řadě beran, který se uměl po smrti stát na chvíli čertem.

Autorka se k mládí svého „malého horala“ vrátila o mnoho let později v životopisné knížce Můstek mezi nebem a zemí. Na jejích stránkách ale čtyři epizody z dnešní malé povídky nenajdeme. Aspoň k jednomu z motivů své povídky se nicméně vrátila jinde. Převyprávěla ho s mnoha jinými karpatskými příběhy své vnučce i jiným dětem v roce 2013, a to v pohádkové knížce Anička a ostrov andělů.

(boz)

Vrásky

Konečně ke mně zavítal na návštěvu vítr a já ho poprosila, aby mne vyučil svému řemeslu. Mému příteli rozryly tvář vrásky. Zkusím všechny do jedné rozvát.

Nejsnazší práci jsem měla s vráskou, v které se skryla stará chalupa jeho táty. Celá vrostla do země jako kořeny starého stromu, málem se příteli ztratila ve vzpomínkách. Stačilo zavát jako lehounký dech, chalupa nanovo vyrostla a rozhlédla se poloninou.

S druhou vráskou jsem si poradila stejně. Skotačila v ní tři vyzáblá kůzlata. Pasáčkovi se někam zaběhla. Snad zabloudila, ztratila se mu. Stačil vánek jako dech a přivolal kůzlata zpátky.

Co počít s rybkou, tou první, kterou můj přítel ulovil? S námahou ji v říčce vytáhl z tůňky a pak se mu vesele třepala v kapse kalhot. Dlouho se jí tam nelíbilo a unavená se přestala hýbat. Zadula jsem lehkým větrem a v kapse se zatřepotala ryba – věřte nevěřte – živoucí jako dřív.

Nejhlubší vráskou bylo chlapcovo první setkání s peklem. Vracel se z pastvy sám a nečekaně před ním vystrčil z kamení své rohy čert. Malý před ním upaloval, sotva se patami dotýkal pekelné země.

Máma doma synka pochopitelně uklidnila. Vzala ho za ruku a šla s ním zpátky k místu, kde z hromady kamení trčely pohozené rohy zabitého berana. Ujistila chlapce, že pekla se bát nemusí. Sama mu přece nachystala cestu rovnou do nebe. A když se i nebe vylekal, slíbila mu, že tedy spolu budou věčně žít na zemi i bez nebe.

Nějak na svůj slib zapomněla, zestárla a zemřela jako všichni ostatní. Kolem očí přítele smutní hluboká, zlověstná vráska. I tohle jeho trápení rozvěju.

Zkusila jsem to vánkem jako dech, ale celá polonina zarostla čertími rohy. Zafoukala jsem větrem ještě jednou a znovu, ale tátova chalupa se zabořila zpátky do země, kůzlata se chlapci rozutekla a leklá ryba mu v kapse zatuchla.

Viděla jsem, že vítr si s vráskami neporadí.

Nejlepší bude smířit se s nimi. Možná můj přítel ještě rád vymění trápení, které ho sužuje dnes, za dětské peklo s beraními rohy.

Rubriky