V Kyjevě se nestřílí

V pátek večer bylo poblíž kina Pilotů v Praze-Vršovicích docela plno a rušno. Chystala se zde premiéra dokumentárního filmu „V Kyjevě se nestřílí“. Ve vysvětlujícím popisu užili jeho tvůrci formulace „Nemusíte žít ve válečné zóně, abyste se setkali s válkou“. Je tomu skutečně tak. Válka prosákla do všech skulin ukrajinského života, mluví všemi jazyky a vynáší na povrch mnoho problémů.

Sál je opravdu plný a zdá se, že mezi diváky převažují Češi. Před začátkem filmu krátce promlouvá režisér a scenárista Jakub Šedý. Děkuje svému týmu a Českému centru v Kyjevě. Pak už následuje film – začíná koledou „Přišla k nám nová radost“ a náhodnými záběry z kyjevského metra, Majdanu nezávislosti a městských ulic. Neubránila jsem se slzám. Kyjev je v zimě krásný a koledy znějí v tomto prostředí velice působivě.

Film vypráví o lidech, kteří nejsou nasazeni na frontě v Donbasu, ale bojují každý den zápasy jiného typu. Konkrétně řečeno, pojednává o dobrovolnících a zároveň o lidech, kteří nacházejí pomoc na nečekaných místech. Vždyť na začátku rusko-ukrajinské války neexistovala ani bojeschopná ukrajinská armáda, ani fungující systém sociálních služeb.

První hrdina filmu vypráví, jak otevřel pizzerii zvanou „Veterano Pizza“, kde pracují bývalí bojovníci tzv. protiteroristické operace. Po návratu domů hledali práci a obvykle ji buď nezvládli, nebo byli odmítnuti.

Další postava – příslušník organizace „Pravý sektor“ – ukazuje své kotě i zbraň, zpívá a uvádí, že v zájmu uchování své svobody jsou Ukrajinci nuceni nejen se bránit, ale také zabíjet. Pravděpodobně byli přítomní čeští diváci touto formulací poněkud šokováni. Po skončení promítání kladli mnoho otázek, týkající se uvedeného hnutí, ale názor onoho vojáka lze pochopit. Když je Tvůj národ ubíjen a mučen, když se mu bere jeho jazyk a ničí tradice, musí trpělivost dříve nebo později skončit. Oleksij také přiznává, že ho válka změnila a cítí se, jako by se probudil po dlouhém spánku.

Dalšího neméně zajímavého kolektivního hrdinu přestavuje rodina uprchlíků z Donecka, kteří našli pomoc v křesťanském centru. Hodně a až v slzách se modlí, především za mír na Ukrajině. Tyto epizody působí velmi dojemně. Členové rodiny by se chtěli vrátit zpět, jakmile válka skončí.

Následuje příběh o domě, kde jsou muži léčeni z drogové závislosti v rámci projektu „Ukrajina bez narkotik“. Také tito lidé se často modlí a zpívají. Dívají se na televizi, pijí čaj a k obědu mají boršč. Vyprávějí o válce, o nutnosti modlit se za nepřátele a o síle bojovat se svou závislostí.

Jako poslední jsme viděli příběh o ženě, která založila útulek pro zvířata ve městě Pyrohiv nedaleko Kyjeva. Celá její rodina žije v Oslu a syn jí odtud volá a vyzývá, aby s ním žila v Norsku. Tamara to ale odmítá. Vysvětluje, že tam se velmi nudí, protože všechno jde jak podle švýcarských hodinek a jakoby tam neexistují žádné problémy. Na Ukrajině je naopak problémů všeho druhu opravdu dost. A Tamara vnímá, že je potřebná právě zde, že ji potřebují všichni ti opuštění psi a kočky. Pro zajímavost, v době natáčení žilo v útulku 1 000 psů a téměř 400 koček. Více než tři stovky z opečovávaných psů byly přivezeny z frontové oblasti.

Film ukončují záběry žáků, modlících se ve škole za Ukrajinu. Bez ohledu na rozdílný obsah jednotlivých epizod lze konstatovat, že se jedná o jakýsi sociální cestopis, který vypráví o společném boji, soběstačnosti a víře lidí v Boha. Hrdiny filmu jsou obyčejní lidé, jejichž životy se dramaticky změnily – jejich příběhy jsou zajímavé i smutné zároveň.

Češi by měli tento snímek zhlédnout, pokud se chtějí seznámit s nezávislým pohledem na současnou Ukrajinu, který vytvořili jejich krajané. A proč by snímek měli vidět Ukrajinci? Zjistí tímto způsobem, jak nás vidí a prostřednictvím filmu představují zahraniční filmoví tvůrci a jakou roli hraje to, když je vše, jako v tomto snímku, viděno prizmatem války na východě Ukrajiny a jejích důsledků.

(osim)