Fotografie Eugena Kukly po šesti letech

Před více než šesti lety hostila Knihovna Václava Havla ve svém tehdejším působišti na Starém Městě výstavu fotografií Eugena Kukly. Jeho „Svědectví z ulic Kyjeva“ představovalo pětapadesát barevných i černobílých obrázků. Byla to jistě jen část autorovy kyjevské žně, uvedla nás však přímo in medias res – do osudové ukrajinské „horké zimy“.  

Část těchto fotografií je možno nyní vidět znovu v malé galerii ukrajinského velvyslanectví v Praze-Bubenči. Fotografií je sice s ohledem na stísněnost prostor vystaveno jen pětatřicet, procházka centrem Kyjeva z onoho času však není o nic méně zajímavá. Zaujme, že to jsou téměř přesně napůl snímky barevné a černobílé – to, že zčásti nevidíme barvy, přitom neubírá oné černobílé polovině na působivosti.

Tentokrát jsou k snímkům připojeny krátké popisky, uvádějící až na dvě výjimky denní datum pořízení obrázku a naznačující většinou i místo děje – prakticky vždy jde o část Chreščatyku a přilehlou ulici Hruševského. Ukazuje se tak, že Kukla byl tehdy v Kyjevě mezi 6. a 16. prosincem, od 29. ledna do 4. února a už po vítězství Majdanu, 24. –  26. února. Snímky z každé uvedené etapy mají specifickou atmosféru v závislosti na charakteru tehdejšího dění. Zaujme, že časově nejstarší díl je spojen i s tehdejším příjezdem Karla Schwarzenberga do Kyjeva. Popisky připomínají mimo jiné jeho předvídavý výrok o potřebě osvíceného oligarchy „v zájmu zdaru této revoluce“. 

Českého návštěvníka (bohužel jich tu asi mnoho nebylo) může zaujmout i řada jiných detailů: tričko jednoho z majdanovců s nápisem „My President – Idiot“ (šlo samozřejmě o Viktora Janukoviče), taška s potravinami pro majdanovce s nově působícím nápisem Love Republic nebo třeba reklama na domě v blízkosti Majdanu, která hlásala, že vozy Mercedes jsou „klasyka majbutňoho“. Klasikou budoucího času se ale vlastně stal samotný Majdan, a to bez ohledu na názor dvou českých prezidentů  jiných popíračů smyslu ukrajinské revoluce. 

V krátkém textu o výstavě jsem koncem března 2014 napsal:  „Za všech tří návštěv se fotografovi jednalo v zásadě o totéž: o zachycení celkové atmosféry a tehdejší role tak zvaných obyčejných lidí, mužů a žen různých generací, ale občas i dětí.“  Platí to také v případě současné redukované výstavy, kde mi jen poněkud chybí snímky, předávající tehdejší pouliční atmosféru a to, jak se zde propojily symboly mrazu, ohně a dýmu.
 
Autor sám, nyní padesátník, napsal o svých fotografiích a o tom, co je na nich, těsně po svých návštěvách Kyjeva. Některé jeho postřehy stojí za citování i dnes, např. pokus o definování důvodu vzniku Majdanu jeho vlastními účastníky: „My máme už dost toho našeho zkorumpovaného systému, té naší bezmocnosti, kde nic nefunguje tak, jak má. My chceme žít tak jako vy na Západě, v civilizovaných poměrech, v právním státě, ve slušných vztazích mezi lidmi, ve slušném státě.“ K tomu Kukla připojil slova:  „V českém prostředí vnímáme až příliš snadno mnoho jevů jako samozřejmost - snižuje se tak schopnost a ochota pochopit ty, kteří jsou na tom hůře.“

Přímo o Majdanu Kukla napsal: „Byl jsem fascinován, jak je to zorganizované a promyšlené, jakou to má logistiku /…/  Obdivoval jsem mimořádnou schopnost improvizace a /schopnost/ překonávat chaos, chlad a úzkost. Snad nikdy jsem nezažil tak dobře organizovaný řád, kde bylo myšleno na vše. /…/ Myslím, že to všechno souvisí s jejich mimořádnou schopností přežít cokoliv a v jakýchkoli podmínkách. A také s jejich nezměrnou trpělivostí.“ A ještě jeden postřeh, související s Českem: „Znám jen dvě země, kde se těší Češi mimořádným sympatiím: Izrael a Ukrajina /.../ Ten kapitál, který tam máme, je obrovský. Jen se obávám, že trochu nezasloužený.“ Další vývoj bohužel tuto domněnku potvrdil. 

Vraťme se však k letošní výběrové výstavce znovu připomínající to, co se po malých kouscích vytrácí z paměti. Uvědomil jsem si znovu, že i my Pražáci (aspoň někteří) jsme tak trochu na Majdanu a s ním byli. Nás proto podobné fotografie o ničem přesvědčovat nemusí: utvrzují nás prostě v tom, co jsme o Majdanu věděli a jak jsme jeho zápas a vítězství vnímali. Problémem je ovšem to, že ti Češi, kteří oprávněnost snah Ukrajiny o lidštější existenci nepochopili dodnes, Kuklovy snímky neznají. Nepřišli na výstavu v Řetězové ulici v roce 2014 a jistě nezavítali ani na její letošní opakování. S tímhle se dá opravdu těžko něco dělat. 

Pesimismus nicméně není na místě. Výstava se s námi loučí jednou fotografií, která v březnu 2014 ještě nebyla na světě. Eugen Kukla ji pořídil až v říjnu téhož roku. Vyfotografoval v Kyjevě jednu z obětí války – mladého ukrajinského vojáka na vozíku, kterému musely být amputovány nohy. Ten mladý muž měl asi tehdy před sebou dost nejistou perspektivu, ale co je důležité až neuvěřitelné – on se na nás ze snímku usmívá…  

(boz)