Z listáře Františka Řehoře (13)

Tvůrčí činnost Františka Řehoře byla po většinu jeho života charakterizována dvojím typem aktivit – sběratelskými a spisovatelskými. Dnes nás bude zajímat Řehořovo sběratelství, které chtělo přispět k co nejlepší dokumentaci života obyvatel východohaličských vesnic a městeček. V Řehořových dopisech a lístcích různým osobám jsou tyto aktivity vesměs dobře dokumentovány. Zčásti už byly zmíněny v předchozích dílech tohoto cyklu.

Postup a charakter Řehořova sběratelství jsou nepochybně nejlépe dokumentovány v početných dopisech, zasílaných Josefě Náprstkové. Jejich důkladná analýza bude jistě za čas provedena. Dnes zde chci připojit jen několik dalších příkladů na základě zmínek, které najdeme roztroušeny v jeho listech jiným adresátům. Také v nich se ovšem mnohokrát objevuje už zmíněné „náprstkovské“ téma.

Je zajímavé, že Řehoř své sběratelské úsilí nezaměřoval na doplnění sbírek Zemského (dnes Národního) muzea, ale od počátku zásoboval předměty různého druhu České průmyslové muzeum, založené nedlouho předtím a spjaté s Josefem Náprstkem a jeho matkou. O této skutečnosti svědčí už jeho první a neúspěšná žádost o stipendium, odeslaná spolku Svatobor na konci roku 1882 (viz Řehoř 1).

Řehoř těžce nesl tento první neúspěch a v dopisu Edvardu Jelínkovi z 27. ledna 1884 si povzdechl: „Co jen předmětů bych nasbíral pro páně Náprstkovo museum, jež v první řadě má býti přec museem slovanským“. Řehoř se dne 20. března 1886, za svého několikaměsíčního pobytu ve Lvově (viz Řehoř 3), obrátil na Svatobor znova a požádal o finanční výpomoc znovu. Zdůraznil, že by chtěl projet velkou část východní Haliče a, jak napsal, „rozumí se, že bych sestavil z cesty té sbírku předmětů národopisných pro museum páně Náprstkovo“. Ani tentokrát však Svatobor nereagoval a Řehoř se musel spokojit jen s penězi přímo od Náprstků.

Postupně také upřesňoval zájmovou oblast svého sběratelství a snažil se získat podporu přímo ve východní Haliči. Sháněl totiž bez většího úspěchu vzory lidového vyšívání z různých regionů východní Haliče a rozhodl se sepsat provolání v ukrajinštině k tamním dívkám a paním. Text jeho výzvy, otištěné 1., resp. 13. května 1886, se dochoval jako novinový výstřižek v pozůstalosti redaktora Slovanského sborníku E. Jelínka. Text začínal slovy:

„Od pana Františka Řehoře jsme obdrželi následující dopis:

Velevážený pane redaktore! Velice vás prosím, abyste poskytl ve Vašem váženém časopisu místo těmto řádkům. U nás v Čechách se nedávno zrodila myšlenka, podpořená vlivnými lidmi, aby naše dámy pěstovaly rusínské výšivky. Znám z osobní zkušenosti projevy tohoto poetického realismu haličské Rusi a na základě prosby redaktora Slovanského sborníku se osměluji poprosit rusínskou společnost o pomoc zasláním pozoruhodných ukázek šatstva, sukní, košil, ženského pokrytí hlavy (peremitky) apod.“

Jak Řehoř dále konstatoval, pro vlastenecké rusínské paní a slečny v provinčních centrech bude snadnou věcí získat takovéto ukázky a uvést místo jejich výroby a cenu. Všechny obdržené předměty měly být podle Řehořova slibu uloženy v etnografické sbírce Náprstkova Českého průmyslového muzea s udáním jmen laskavých dárkyň. Řehoř upřesnil v závěru svou tehdejší lvovskou adresu (Hotel varšavskyj – v polštině: Hotel warszawski). Naděje v příznivou reakci oslovených dam a slečen se však nesplnila. Příčiny příslušné nedůvěry či rozpaků neznáme. Zklamaný Řehoř se pokoušel v následujícím období získat vzorky výšivek za pomoci osobních kontaktů a doufal i ve zprostředkovatelskou pomoc Ivana Franka.

Neuzavíral se ovšem ani sběratelským aktivitám, týkajícím se jiných oblastí lidové tvorby. Téměř přesně po třech letech využil znovu služeb tisku. Na počátku jara roku 1889, přesně 6. či 18. dubna, otiskl deník Dilo na druhé straně výzvu Františka Řehoře. Žádalo se zde o pomoc při sbírání velikonočních kraslic, ale znovu byl zdůrazněn také zájem o výšivky.

„Slavným haličským Rusínům!

Podepsaný uctivě prosí haličské Rusíny, aby mu laskavě pomohli vytvořit sbírku velikonočních kraslic, která má obohatit sbírky Náprstkova Průmyslového muzea v Praze a zároveň doplnit jeho už několik let připravovanou sbírku haličsko-rusínských národopisných předmětů.

Před několika lety jsme získali díky panu učiteli Kysilevskému z obce Žabje huculské kraslice, které byly popsány ve zvláštním článku a některé z nich také vyobrazeny v časopisu Světozor. Nyní, v době velikonočních svátků, nebude těžké, aby především velectěné duchovenstvo a páni učitelé kraslice získali – prosíme je proto, aby nezapomínali ani na nás. Pro rusínské sbírky bude v našem muzeu vyčleněno zvláštní oddělení.

Veškeré výdaje, spojené s odesláním, rádi uhradíme. Prosíme, aby tyto zásilky byly pro větší pohodlnost adresovány na adresu: pan Mychajlo Pavlyk, spisovatel, Lvov, Pekařská ulice č. 9, odkud je jako celek odebereme. Dodávám jen, že nejlepší by bylo každou kraslici zavinout do papíru a poslat je zabalené v otrubách.

Kromě toho kupuje podepsaný za slušnou cenu jakékoli lidové výšivky, zhotovené třeba i v dřívější době. Pomohlo by nám i to, kdybychom byli laskavě upozorněni, kde se po takových výšivkách máme doptávat.

František Řehoř

Na počátku 90. let se Řehoř v souvislosti s úvahami o vydání souboru svých etnografických studií musel obrátit k další formě sbírání. Teď už mu nešlo jen o hmotné doklady různého typu, ale o písemné záznamy dokládající zvyklosti spjaté s církevními svátky, které tehdy velmi výrazně ovlivňovaly život venkovského obyvatelstva. Řehoř tehdy oslovil listovně poslanou výzvou velké množství řecko-katolických duchovních – tento jeho text jsme otiskli v překladu (viz Řehoř 8). Tentokrát se dočkal mnoha odpovědí, které jsou dodnes dochovány v Řehořově písemné pozůstalosti a nebyly v úplnosti nikdy využity – v budoucnu se to snad změní.

Ještě jeden konkrétní doklad o sběratelských zájmech Františka Řehoře je spojen s jeho závěrečným výjezdem do Haliče několik měsíců před smrtí. Mluví o něm Řehořův dopis redaktorovi Lvovi Lopatynskému, psaný snad v polovině června roku 1899 a otištěný adresátem ve lvovském deníku Ruslan ještě před Řehořovým příjezdem. Pisatel si zde trpce stěžuje na nedostatek slovanských předmětů v českých muzeích. Češi prý znají lépe Japonsko a Čínu nežli své nejbližší slovanské příbuzné. Řehoř si uvědomoval, že to, co v této oblasti dosud vykonal, zdaleka nenaplňuje jeho představy, a chtěl situaci napravit.

Při cestě konané v létě roku 1899 měl v úmyslu doplnit „rusínské oddělení“ Náprstkova muzea předměty z oblasti církevního umění. Předjednal koupi ikonostasu ze starého kostela v Jahilnyci, ale zajímaly by ho i jiné předměty, které by se tímto způsobem zachránily před zničením. V listu Lopatynskému dal najevo, že v této věci potřebuje podporu a zájem haličských Ukrajinců, zvláště farářů. Právě oni měli věnovat pozornost předmětům uschovaným na půdách a v podkrovích – hlavně starým obrazům a prvkům výzdoby někdejších ikonostasů a oltářů. Zbývalo však už příliš málo času na to, aby mohl Řehoř i tento svůj cíl v úplnosti a do detailu realizovat.

Zmínil jsem tu samozřejmě jen část předmětů, o které se Řehoř jako sběratel v ukrajinských částech Rakousko-Uherska zajímal. I tak je patrné, že postupně rozšiřoval okruh svých sběratelských zájmů, aby pokryl co největší tematický záběr. Podcenil však jeden problém. Na vystavení všech získaných předmětů se u Náprstků tehdy ani později, už v budově Národopisného muzea českoslovanského, nemohlo najít dost místa. Tento stav přetrval až do počátku října minulého roku, kdy se Řehořovy sbírky dočkaly důstojné prezentace aspoň na několika měsíců trvající výstavě.

(boz)

< Předchozí | Následující >