V pražském Radničním klubu o Ukrajině a také o Bělarusi

Velký i malý Radniční klub se nacházejí v jednom z vyšších podlaží Staroměstské radnice. Mnoho lidí asi tyto prostory nezná – je z nich slyšet i odbíjení pražského orloje a následný aplaus přihlížejících. Možná proto přišlo v Den nezávislosti Ukrajiny na besedu o této zemi tak málo posluchačů. Těch dvanáct lidí zaplnilo pouhou čtvrtinu kapacity sálu. Navíc se většinou jednalo o Ukrajince, lépe řečeno – Ukrajinky.

Besedu o současných problémech země u příležitosti 29. výročí vyhlášení nezávislosti a rozchodu se Sovětským svazem, vedl ukrajinský lékař Rostyslav Prokopjuk. Tento odborník, působící v Praze už od 90. let, je znám svými organizačními aktivitami, které jsou vedle šíření informací o Ukrajině zacíleny na získání pomoci pro tuto zemi, její raněné vojáky i pro nemocnice, ve kterých jsou léčeni. Tentokrát si organizátor akce a zároveň její moderátor pozval dva ukrajinisty, kteří za současné situace reprezentují „čelní jednotku“ této zdánlivě čistě filologické disciplíny.

David Svoboda, který patří k spoluautorům našich stránek, je historikem, soustřeďujícím se na výzkum dějin Ukrajiny 20. století. K vydání připravil rozsáhlou publikaci o genezi a první fázi vývoje ukrajinského nacionalismu v meziválečném období.

Jan Šír se coby politolog zabývá děním v postsovětském prostoru a z logiky věci věnuje značnou pozornost Ukrajině. Na jeho kontě je před časem vydaný, rozsahem i obsahem opravdu výrazný sborník studií mladých odborníků o ruské agresi proti Ukrajině.

Oba vrstevníci, kteří patří k mladší generační skupině českých ukrajinistů, dostali nejprve příležitost pronést úvodní slovo. V jeho rámci zaznělo např. dosti případné označení „aktuální ukrajinistiky“ v českém prostředí za svého druhu underground. Za sebe dodávám, že to je underground bohužel málo přitažlivý, jak dokázala i chabá návštěva akce. Většina Čechů prostě žije v poklidu na svém středoevropském, plně bezpečném ostrově a miluje svoji splendid isolation. Ohrozit zdejší jistoty by snad mohlo jen těch několik desítek syrských uprchlíků, o jejichž přijetí se stále vedou spory, ale jinak…

David Svoboda i Jan Šír poté odpovídali na dotazy moderátora a nakonec i na otázky některých posluchačů. Je velmi těžké reprodukovat podstatu řečeného na základě zestručňujících posluchačských záznamů. Mohu jen upozornit na hlavní věcné body i problémové okruhy, kterých se přednášející dotýkali nejčastěji.

Úvahy obou odborníků o současné podobě a problémech ukrajinské nezávislosti se zabývaly např. otázkou, co znamenalo vyhlášení nezávislosti v r. 1991 a co o 22 let později Majdan z přelomu let 2013 a 2014. Jde o to, co z tohoto fenoménu, v Česku kdekým s takovou chutí kritizovaného, přetrvalo. Dále: v jakém poměru k Majdanu stojí současná ukrajinská mocenská garnitura v čele s prezidentem Zelenským, reprezentující naštěstí spíše jakýsi Ne-Majdan než Anti-Majdan? Vedle řady kritických poznámek zazněla také myšlenka, že současný prezident se při výkonu své funkce drží lépe, než se dalo očekávat.

Zazněl názor, že v Ukrajině dnes nejde o „zamrzlý konflikt“, ale spíše o jakousi „zamrzlost ukrajinské duše.“ Jestliže se v nedávné minulosti dokázala řada národů reformovat přímo za probíhající války, je takový vývoj nezbytím i pro Ukrajinu, protože podmínkou jejího přežití je úspěch. Ten je ale podmíněn mimo jiné realizací dalšího občanského vzdělávání a rozvojem kritického myšlení.

Nejméně polovici času zabraly úvahy o paralelách ukrajinského a současného běloruského dění. Jak bylo řečeno, Bělorusové dnes následují demokratický étos Ukrajinců z dob Majdanu, specifikem je však zdrženlivost a bojácnost běloruských demokratů, kteří se vyhýbají nezbytným a nesnadným úvahám o budoucí geopolitické orientaci své země. Snad právě proto zůstává zatím Bělarus v českém prostředí líbivá a neslyšíme zatím příliš mnoho programových dezinformací o této zemi. Pokud ano, pak má dezinformování jinou podobu – už vzhledem k rozdílům v historii obou národů. Stručně a zjednodušeně řečeno: výhodou Bělorusů je opožděnost jejich vývoje – dodejme však, že ta může být chápána stejně tak jako jejich nevýhoda. Cesta Bělorusů kupředu bude v každém případě dlouhá a trnitá…

Zazněla také otázka, zda současné běloruské události mohou změnit pohled Západu na Ukrajinu. Jak bylo řečeno, výhledy Bělarusi jsou a ještě dlouho zůstanou nejasné, tamní situace však může eskalovat až na úroveň mezinárodního problému. Při jeho řešení se lze obávat naprosté ignorance Západu vůči východoevropské tematice, která má kořeny přinejmenším v gorbačovovském období zanikajícího SSSR. Tento postoj ovlivnil i mnohé představitele tehdejšího českého disentu. Už teď je – opět – patrná liknavost přístupu Západu k řešení situace v Bělarusi a k případnému „pohlcování“ běloruské státnosti Ruskem. Takový postoj ovšem povede k ohrožení Pobaltí. Na druhé, jižní straně možného ruského výboje však stojí Ukrajina a na té třetí, západní, je už kraj střední Evropy…

Jak je patrné, diskuse inspirovaná jedním datem novodobých ukrajinských dějin, se stejnou měrou dotkla ukrajinských i běloruských problémů. Odcházeli jsme (jak jinak?) v jakési „tvořivé nejistotě“, která byla jedinou možnou odpovědí i na závěrečnou řečnickou otázku moderátora. Co myslíte, jak asi oslaví Ukrajina třicáté výročí své nezávislosti?

(boz)