Karpatské ohlasy (7): Proč?

Název dnešní malé povídky není dost jasný. Mohla by se jmenovat i jinak, třeba „Čert coby nespolehlivý služebník“ – vracíme se tedy zpět do oblasti lidové mytologie. Autorčina vstupní otázka hledá příčinu toho, proč takový služebník či pomocník může zklamat – prostě nesplní očekávání. Ale nepředbíhejme událostem…

Faustovská snaha o zapojení čerta, ďábla nebo prostě „nečisté síly“ do lidských služeb má dávnou tradici a ukrajinský folklór v tom není výjimkou. Problémem je ovšem nalezení způsobu, který by zaručeně fungoval. Autorka nás ujišťuje, že vyzkoušela ledacos z někdejších lidových návodů a zaříkávání. Jeden způsob zabral.

Mimochodem, může nás zaujmout konkrétní zmínka o Sigetu. Míněna je Marmarošská Sihoť, menší podkarpatské město, které se v rámci licitování o podobě jihovýchodního úseku československé hranice ocitlo po první světové válce v Rumunsku. Tam se nachází dodnes i s ukrajinskou menšinou a školou, ale čerta v lahvičce už tam asi neseženete. Odkud je vzat motiv čerta v lahvičce, netuším.

Nejpodstatnější je ovšem autorčino přiznání, že její pokus nakonec skončil neúspěšně. Některé důležité věci nelze určitě vyřešit ani s čertovskou pomocí – musí se to zkrátka zkusit jinak, vlastními silami. Nepochybuji o tom, že to autorka moc dobře věděla.

(boz)

Proč?

Velice potřebuji získat za sluhu čerta.

Věc je neodkladná a spěchá. Proto jsem zvolila nejjednodušší způsob.

Neztrácela jsem zbytečně devět dní a nocí a nezkoušela držet v podpaží vejce od černé slípky, než se čert proklube.

Věc je neodkladná a spěchá.

Nezkoušela jsem ani koupit čerta v uherském Sigetu, kde prý ho kdysi prodávali za dva krejcary v lahvičce. Musela bych Siget hledat na mapě, ale věc spěchá. Šla jsem rovnou na rozcestí. Je to docela jednoduché. Každý jednou v životě k takovému rozcestí dojde.

Volala jsem do všech světových stran, jak to kouzlo vyžaduje:

Slyšíš mne, aby tě trní bodlo?

Slyšíš mne, ty skrytý ve skále?

Slyšíš mne, bodejť bys zkameněl?

A dodala jsem o něco laskavěji:

Slyšíš mne, ty chlapče rohatá?

To už přede mnou místo černého kuřete stál on. Černý mládenec. A pěkný. Pravda, rohy a bradku měl jako kozel a ocas si určitě vypůjčil od kravky, ale slušel mu.

Usmíval se dost vemlouvavě. I já bych se usmála, ale věc spěchá.

Když viděl, že jsem vážný kupec, zeptal se ještě pro jistotu, čím zaplatím.

Ujistila jsem ho, že nebudu skoupá a nabídnu svou duši.

Hned mi začal nabízet své služby. Na všechno přistoupí, všechno pro mne udělá, ještě nikdy nikoho nepodvedl. Může mi přihnat stádo volů, nebo snad přijmu raději zlatý náhrdelník? A co si vybrat šavli, která setne každou hlavu a vyhraje pro mne všecičko – každý spor?

Jen jsem vrtěla hlavou, ačkoli věc je neodkladná a spěchá.

Měla jsem se svým sluhou jiné plány.

Doslechla jsem se, že Bůh ho vytvořil z mořského šumu a pěny.

„Dej mi fantazii, čerte!“

Dodnes nechápu, proč zmizel.