Karpatské ohlasy (6): Duha

Dnešní malá povídka je věnována nebeskému úkazu, který odjakživa vzbuzuje pozornost, obdiv a někdy i úžas. Duha na nebi může být znamením, ale může být také dívkou, pověřenou důležitým úkolem – za chvíli se o tom dočteme. A lze se tam někam za ní také vypravit, i když ne každému se takovou cestu poštěstí uskutečnit.

Nejsem etnograf a neumím přesně posoudit, co je v této povídce vzato z lidových představ a pověr. Ale snad to není až tak důležité. Mimochodem, duze se ukrajinsky říká docela zvláštně: je to „veselka.“ Snad se v tom názvu skrývá i hodnocení jednoho z jevů, které se nahoře nad námi odehrávají.

Pojďme tedy s autorkou za duhou – veselkou, a pokud se to podaří, užijeme si spolu s ní, každý po svém, barev, kterých se nám dostane…

(boz)

Duha

K duze musí člověk přijít po kolenou až tam, kde duha pije z kamene. Tehdy mu prý daruje za odměnu zlaté střevíce a stříbrný prsten. Vydala jsem se za ní jednou, ale ne po kolenou.

Je to úplně na druhém konci světa a uviděla jsem ji. Nepije z kamene, ale nabírá vodu z řeky dřevěnými vědry. Je to mladá, docela prostá dívka. Chodí bosa a stříbrné prsteny nenosí. Vodu nabírá celé jaro i léto. Na nebi vládne velká žízeň a pít se chce každému, i slunci a větru.

Pomáhala jsem jí v práci. Celé jaro a léto jsme nabíraly omamnou vodu dřevěnými vědry. Během té doby se kolem nás rozzářily všechny barvy a zase pohasly. Na rozloučenou mi duha místo poděkování darovala kousek z každé barvy.

Vrátila jsem se s nimi domů. Když je mi veselo, rozmíchám barvy úsměvem, a když smutno, tak slzami. Beru si pak ty barvy na sebe.

Proti stárnutí, které je lstivé a čeká už blizoučko ode mne, volím zelenou.

Růžovou si oblékám, když hledám poztrácené sny.

Žlutá přichází na řadu za ponurých dní, kdy nesvítí slunce.

Čas té blankytné nastává, když jdu za svým milým. Jeho vytoužená měla mít modré oči, a já je mám zelené.