O nových podobách ruské propagandy

Ondřej Kundra:  Putinovi agenti (Jak ruští špioni kradou naše tajemství)

Autor knihy, jeden ze zavedených novinářů z týdeníku Respekt, se v r. 2015 pustil do psaní monografie, jejíž téma ho přitahovalo už řadu let. Široký okruh čtenářů má přilákat nejen název a podtitul, ale jistě ošklivá tvář na černém pozadí přebalu knihy.

Před titulním listem najdeme dvojí výrazné doporučení knihy. Pod jedním z nich čteme jméno bývalého velvyslance ČR ve Washingtonu a Moskvě, který umí jistě vážit slova a marnotratně neplýtvá pochvalami. Hlavním cílem autora bylo přístupně vylíčit skutečnosti, které prokazují špionáž putinovského Ruska obecně v Evropě, zvláště však v České republice a ukázat přesvědčivě  její nebezpečnost. Kundra vychází z vlastního, jistě obtížného a mnohdy do slepých uliček ústícího bádání, které se nemohlo omezit jen na české území - nejednou přesáhlo za jeho hranice.

Také proto se českých reálií týká jen zhruba polovina textu knížky: většina kapitol nás vede po stopách často brutálních akcí ruských špionů do několika zemí západnější Evropy, ale také do Kataru a samozřejmě i přímo do ruského vlčího doupěte. Autorův přístup sledující a srovnávací stopy těchto ruských aktivit na západě Evropy a v Česku je zcela na místě. Spojitost českých a zahraničních reálií je v souvislosti s tématem neoddiskutovatelná. V této souvislosti je třeba také chápat širší význam slov „naše tajemství“ z podtitulu knihy.

Do knihy se vloudily některé chyby. Dvakrát zmíněný historik Jiří Žáček (s. 122 a 128) vznikl zřejmě záměnou s básníkem - ve skutečnosti se jmenuje Pavel. Ruský špion Vasilij Mitrochin se na s. 124 mění v Mitrochinova a poté zpět na Mitrochina.  Tradičně nepřesné je ztotožnění proslulého NKVD se Stalinovou tajnou policii – přednostně to bylo ministerstvo vnitra (s. 69-70).  Pokud jde o ukrajinskou tematiku, ne zcela šťastně  se na s. 32 podle jednoho ze západních zdrojů praví, že jižní Rusko „sahá od maďarské roviny na západě přes Ukrajinu, severní Kavkaz a střední Asii až po daleké Mandžusko“. Ukrajina také rozhodně není na východní hranici Ruska, jak by plynulo z formulace na s. 35.   

V ostatních případech už podobné nesrovnalosti, které měl „vychytat“ redaktor, nenacházíme. Autor mluví o ruském vpádu na Ukrajinu a o ruské ofenzívě v Donbasu a v této souvislosti lze vnímat i jeho informaci o tom, že Rusko je schopno získat si o Ukrajině cenné informace. Kundra nepochybuje ani o tom, že nizozemské letadlo sestřelili na východě Ukrajiny omylem ruští separatisté. Zmiňuje jak Putinovu snahu o pohlcení Ukrajiny, tak jeden z intelektuálních podkladů tohoto projektu, teorii geografa Lva Gumiljova o ruském multietnickém státě. Vidí také návaznost ruského postupu v Gruzii, Ukrajině a v budoucnu případně i v pobaltských republikách.   

Pozornost zasluhuje také jeho kritika nepříliš promyšleného a úspěšného projektu Východního partnerství, který nepřinesl žádnému z východních sousedů Evropské unie, tedy ani Ukrajině, příliš mnoho. Přitom je upozorňováno na existenci veřejných webových stránek uvádějících v ukrajinském prostředí ruské dezinformace na pravou míru. Na to navazují úvahy o možném využití Kyjeva jako centra rozhlasové stanice Svoboda, která dnes vysílá z Prahy v ukrajinštině, ruštině i jazycích jiných národů bývalého SSSR.        

Důležitou složkou Kundrova líčení je výklad o ruských dezinformačních postupech proti Ukrajině uplatňovaných už před koncem r. 2013, ale poté povýšených do nové a vyšší roviny. Sledovány jsou dezinformační aktivity různých typů ruských medií i způsob, jak se simulují fiktivní „trollovské diskuse“ o ukrajinských reáliích. Autora zajímá i otázka, jak jsou tyto praktiky převáděny do zahraničí - všímá si zejména webových stránek aeronet.cz, působících v České republice. Šíření dezinformací o dění v Ukrajině za použití termínů „ukrajinští fašisté“, „kyjevská junta“, „genocida Rusů v Ukrajině“ totiž nalézá nemalý ohlas i v českém prostředí. Je otázkou, zda jsou lidé ovlivnění ruskou propagandou vůbec přístupni diskusi. 

Tématika Kundrovy monografie je opravdu závažná. Týká se otázek českou společností a především mnoha politiky překvapivě podceňovaných či bagatelizovaných. Těžko předvídat, nakolik dokáže autorova kniha tuto skutečnost změnit, ale Kundrovo úsilí by si právě takovýto výsledek zasloužilo. Snad bychom pak měli pocit, že tato složka česko-ruských vztahů - doklad mrazu, nadále a velmi naléhavě přicházejícího z Kremlu, nenabude postupně kriticky nebezpečné podoby.

Kundra, O. (2016):  Putinovi agenti (Jak ruští špioni kradou naše tajemství), Brno, BizBooks. Stran 200, obrazová příloha.

(boz)