Kultura

Česká televize nedávno znovu odvysílala slovensko-ukrajinský film režiséra Petra Bebjaka „Čiara“. V ukrajinštině byl pro něj zvolen název „Meža“, v češtině by filmu slušel nespíše titul „Hranice“. Původně uvažovaný název filmu zněl ovšem „Schengen Story“ a tato skutečnost sama o sobě naznačuje, jakou tematiku se snímek pokouší zachytit a zhodnotit.

V předvečer dvou týdnů nouzového stavu, během kterých se zpěv ve školách a koncertních síních stává nežádoucím, se v pražském Klementinu zpívalo ukrajinsky. Pěvecký sbor svatého Vladimíra oslavil jubilejním, pěkně zorganizovaným koncertem pětasedmdesáté výročí existence a přizval si k tomu i zdatné hosty. Zmíněné výročí skupiny pražských a českých Ukrajinců si připomenutí rozhodně zasloužilo.

Odkaz Františka Řehoře, k jehož činnosti se od loňského podzimu opakovaně vracíme, je spojen nejen s bohatou etnografickou sbírkou, kterou vytvořil koncem 19. století pro české zájemce. Druhou, neméně důležitou a bohatě vypovídající součástí jeho odkazu jsou početné příspěvky na stránkách českých časopisů a novin. Neméně důležité však byly a zůstávají jeho příspěvky na stránkách Ottova slovníku naučného.

Tvůrčí činnost Františka Řehoře byl po většinu jeho života charakterizován dvojím typem aktivit – sběratelskými a spisovatelskými. Dnes nás bude zajímat Řehořovo sběratelství, které chtělo přispět k co nejlepší dokumentaci života obyvatel východohaličských vesnic a městeček. V Řehořových dopisech a lístcích různým osobám jsou tyto aktivity vesměs dobře dokumentovány. Zčásti už byly zmíněny v předchozích dílech tohoto cyklu.

Vyprávění v rámci tohoto cyklu postupovalo většinou chronologickým způsobem, kterému zůstaneme věrni i tentokrát. Toto pokračování nás dovede už ke konci Řehořova života. Našly se v něm chvíle radostné a optimisticky vyznívající, postupně však nad nimi převládly momenty neradostné nebo přímo strastiplné. Ty už zcela jasně dominovaly letům 1897–1899.

Závěrečné roky Řehořova života a jejich radosti, naděje i obavy byly spjaty převážně s Prahou. Dominovala jim autorova snaha o shrnutí a završení dlouholeté sběratelské a publikační činnosti. Řehoř chtěl po sobě zanechat především několikasvazkové, odborně pojaté dílo o národopisu haličských Ukrajinců. Doufal, že se mu podaří vydat tento soubor díky finanční pomoci České akademie věd a umění.

Vztah Ukrajinců k Mistru Janu Husovi je velmi specifický a snad i unikátní. Souvisí s významnou a takřka kultovní rolí, kterou si v této zemi uchovává dílo Tarase Ševčenka. Jeho báseň „Kacíř“ z roku 1845 zprostředkuje dodnes informace o Husově osudu prakticky každému Ukrajinci. Navíc byla část Ševčenkova textu zhudebněna v 19. století Mykolou Lysenkem a vznikala také jeho divadelní a výtvarná zpracování.

Poslední dlouhodobější pobyt Františka Řehoře v Haliči skončil v závěru léta roku 1893. Východočech rodem a Východohaličan a Čechoukrajinec osudem přesídlil do Prahy na Nové Město. Od září 1893 uváděl jako bydliště Černou ulici č. 9, ve zbylých šesti letech života však vystřídal adres ještě několik.

Osamocená usedlost Zarohizna u Žydačova se stala Řehořovým bydlištěm na téměř dva roky od září roku 1891 do října 1893. Tato doba je poměrně málo známou kapitolou jeho života. Kromě korespondence s Josefou Náprstkovou téměř ustaly Řehořovy listovní kontakty s přáteli v Čechách. Snad byli tehdy příliš zaneprázdněni a Řehoř se mezitím nejméně dvakrát vypravil do různých částí Haliče na další výzkumné výpravy.

Tento cyklus měl být otiskován v době konání výstavy připravené z etnografické sbírky Františka Řehoře, jež vznikla v Haliči a Bukovině na konci 19. století. Výstava, zahájená v Národopisném muzeu pražského Národního muzea na podzim minulého roku, musela však být ze známých důvodů předčasně ukončena. Protože je však řehořovský korespondenční materiál opravdu bohatý, bude náš cyklus ještě pokračovat.