Devátá letní etuda vznikla nepochybně při jedné autorčině cestě k Sázavě. Kodrcavý vláček, který jezdí už více než stovku let podle jejího toku, vozí nejrůznější pasažéry. Setkání s nimi může být překvapující a může znamenat docela nevšední zážitek. Tak tomu bylo určitě i v tomto konkrétním případě.

V moderní české poezii nenajdeme mnoho prací s ukrajinskou tematikou. V 19. století se po nějakou dobu rozvíjel zájem řady českých autorů o ukrajinské dějiny kozácké doby i některé jejich slavné osobnosti. Když se před koncem 19. století vyčerpal, tak se žádné náhradní, přitažlivé a potřebné téma nenašlo.

Vzpomínka na úvodní den druhé světové války, vzdálený už osmdesát let, získala letos značně výrazný rozměr. Roli organizátora sehrálo Polsko coby první stát, který byl vojensky napaden nacistickým Německem a pokusil se mu bezúspěšně ubránit. Československo, jak známo, tuto roli nesehrálo ani v roce 1938, ani o rok později.

K původnímu souboru letních etud, který vyšel na počátku r. 1967 v prešovském časopise Duklja, jsem nakonec přidal ještě tři, protože se letním námětem docela hodí k ostatním. V případě etudy dnešní přistupuje ještě čistě osobní důvod. Byl jsem totiž, aniž bych o tom měl tehdy tušení, učiněn jejím hrdinou.

Jméno ukrajinského novináře Romana Suščenka je v Ukrajině známo snad stejně jako jméno režiséra Olega Sencova, v zahraničí se však o Suščenkovi ví méně. Oba přitom reprezentují, ač každý jinak, kus ukrajinské kultury, držený za ruskými mřížemi. Tuto skutečnost je třeba připomínat v dosti lhostejném českém prostředí stále znovu.