Cestování

Lidé znají západní Evropu, ale neznají Ukrajinu. Připravují se tak o přírodní krásy a pro nás méně obvyklou architekturu, chutnou kuchyni, zajímavou kulturu.

1. ročník soutěže autorských reportáží z cest po Ukrajině dospěl ke svému konci. Než ale definitivně sdělíme jména oceněných, podívejme se trochu podrobněji na soutěž jako takovou i na kritéria, podle nichž jsme jednotlivé texty posuzovali, a důvody, které vedly k závěrečným verdiktům.

Minule jsem tu popsal vznik a vývoj svého zájmu o Čornobyl a Prypjať. Nakonec se z toho vytvořil můj sen stát se průvodcem po Černobylu - to je také oficiální záminka, proč jsem se začal učit ukrajinsky. Teď mne čekal velký zážitek: všechno, co jsem věděl o Prypjati, jsem měl spatřit na vlastní oči. „Den Č” konečně nastal! Průvodkyně Viktorija, sraz před Kozáckým hotelem. Náhoda?

K Černobylu a hlavně k Prypjati mám poměrně specifický vztah. Mapu tohoto města dokážu nakreslit se zavřenýma očima (zkoušel jsem) a když mi ukážete nějakou její fotografii z doby před havárií, v cca 90% případů vám dost přesně řeknu, odkud byla pořízena. Několikrát, když jsem si prohlížel její fotografie a ještě ji neznal tak dobře, cítil jsem jakési zvláštní déja-vu.

Po několikaleté práci na svém rodokmenu jsem dospěla do bodu, kdy se zdálo, že další předky již nenaleznu. Nechala jsem si proto k narozeninám vytisknout variantu obrazu, kterou jsem považovala a definitivní. Mrzelo mě však, že na něm chybí větev celá předků mé milované babičky Bohumily Mrázové. Vzhledem k tomu, že babiččin otec, Nikolaj Kurč, odešel v sedmnácti letech ze své rodné vesnice ležící na dnešním území Ukrajiny bojovat za Rakousko-Uhersko do první světové války, znala jsem jen jména a příjmení jeho rodičů.

Pokud jste někdy cestovali na Ukrajinu, nejspíše jste si ke své návštěvě vybrali Lvov, Užhorod nebo Kyjev. Já bych Vás ráda zavedla do malebného krajského města, které se do roku 1961 jmenovalo Stanislaviv (polsky Stanislawów). Zatím zůstává stranou pozornosti turistů, ačkoli se nachází v blízkosti jiných, oblíbenějších destinací.

Dnes, po víc než roce života v tomto místě, se cítím při každém příjezdu do železniční stanice Slovjansk, jako bych se vracel domů. Pamatuji si však první momenty poté, co jsem zde v prosinci 2016 vystoupil. Omšelé paneláky, neomítnuté cihlové domy a polorozpadlé chaloupky, lemující děravou cestu z nádraží do centra.

Trvalo dost dlouho, než jsme se rozhodli uvést do života rubriku, která by pojednávala o Ukrajině jinak, než ty ostatní. Chceme v ní využít místopisné a zároveň turistické hledisko – Ukrajina si to určitě zaslouží. Snad bude v budoucnu, jak doufáme, více navštěvována a poznávána. Rádi k tomu aspoň trochu přispějeme.