Již kolikrát jsem napsal, že žijeme ve veselé době, ale důvodů pro toto tvrzení je stále více. Naposledy mne rozveselil sloupkař Seznamu, kardiolog prof. Veselka z Motola. Už dávno se otřepal z výlevů na téma, že covid je jen chřipčička a nyní se přeorientoval na pomlouvání Ukrajiny. Inu, jako občan na to má jistě právo, stejně jako třeba soudruzi Okamura a Babiš.

Vloni připadl 24. únor na čtvrtek. Už několik předcházejících dní nenabízelo, pokud šlo o perspektivu dalšího vývoje, příliš nadějné vyhlídky. Zazněl zlověstný Putinův projev, který ohlásil uznání tehdy ještě neanektovaných donbaských „republik“, ve skutečnosti pouhopouhých ruských klonů. Obavy z dalšího vývoje rostly i v České republice.

Termín Sklavinoi (Sclavini, Slavi), který bereme jako označení Slovanů, se poprvé objevuje až u byzantských historiků 6. století n. l. Do té doby jako by Slované neexistovali. Přitom lingvisté tvrdí, že k oddělení praslovanského jazyka od původního balto-slovanského kontinua došlo už někdy mezi lety 1500 a 1000 př. n. l. Tak kde tedy jeho mluvčí po celé ty dva tisíce let byli?

Naše dosavadní články týkající se ukrajinské vysoké školy v Poděbradech si všimly jejího založení na jaře r. 1922 a různých aspektů jejího dalšího působení. Ve zbývajících pokračováních se zastavíme ještě u několika dalších aspektů tehdejšího ukrajinsko-poděbradského života, dnes si ale povšimnu jednoho z nejpozoruhodnějších učitelů této školy.

V Čechách je už přes sto let věnována pozornost surrealistickému dramatu Král Ubu i všem následujícím ubuovským dílům Francouze Alfreda Jarryho. V sedmdesátých letech, za časů vrcholící „normalizace“, jsme je četli, vzájemně si z nich citovali a velmi se z některých výroků těšili. Drama totiž na mnoha místech skvěle glosovalo (nejen) tehdejší dobu. Tehdy jsem ale nevěnoval pozornost drobné zmínce, která se v této hře týká Ukrajiny. Je na čase někdejší nepozornost napravit.