Celovečerní film „Divocí holubi“ (v originále „Pryputni“) jsme měli možnost vidět v Praze už koncem minulého roku – na týdenním festivalu nových ukrajinských filmů. Jeho letošní promítání proběhlo v žižkovském baru Žižkovšiška za poměrně malé účasti diváků, aspoň srovnáme-li s účastí na předchozí prezentaci projektu Ukraïner.

I bez přesné evidence lze vyslovit názor, že ukrajinských akcí v Praze rok od roku přibývá – zájemce při nejlepší vůli nestihne vše. Proto také chybí referáty o části akcí na našich stránkách. Jistě bychom rádi psali o všech, ale to by předpokládalo pomoc dalších autorů, kteří se té nebo oné akce zúčastnili. Je to snad nesplnitelné přání?

Po několikaleté práci na svém rodokmenu jsem dospěla do bodu, kdy se zdálo, že další předky již nenaleznu. Nechala jsem si proto k narozeninám vytisknout variantu obrazu, kterou jsem považovala a definitivní. Mrzelo mě však, že na něm chybí větev celá předků mé milované babičky Bohumily Mrázové. Vzhledem k tomu, že babiččin otec, Nikolaj Kurč, odešel v sedmnácti letech ze své rodné vesnice ležící na dnešním území Ukrajiny bojovat za Rakousko-Uhersko do první světové války, znala jsem jen jména a příjmení jeho rodičů.

Krátce po svých čtyřicátinách přijel do Prahy k pracovnímu pobytu ukrajinský spisovatel a televizní novinář Oleh Kryštopa. Přivedl ho k nám záměr natočit pro pátý ukrajinský televizní kanál, kde pracuje s přestávkami od roku 2004, dokumentární film. Námět poskytl osobní příběh jednoho z meziválečných pražských Ukrajinců.

Dění v srpnových dnech roku 1968 se vyznačovalo, zkoumáme-li je z ukrajinsko-československého hlediska, ještě jednou rovinou. Tu představoval dlouhodobější nebo jen dočasný pobyt Čechů či Slováků v různých ukrajinských lokalitách. Předně je třeba uvažovat o aktivitách československého generálního konzulátu v Kyjevě.