Začíná se znova (Psáno 7. ledna 2015)

Někdy na přelomu října a listopadu minulého roku došly vydavateli Ukrajiny kolem nás síly. Zprvu si chtěl tuto skutečnost odůvodnit opožděným nárokem na „ukrajinistické prázdniny“, protože UKN vyšla v červenci i srpnu, přestávka se ale nakonec protáhla na dobu podstatně delší. Důvodem byla určitá bezradnost a neschopnost rozhodnout se, jak bych měl smysluplně pokračovat. Několik reakcí na starší vydaná čísla jsem přitom musel vnímat jako svědectví o závazku, ze kterého nemám právo předčasně se vyvázat, natož pak před ním utéci…

Ukrajinský rok 2014 a další výhledy

V loňském roce se v Ukrajině odehrály události, které lze bezesporu označit za unikátní a jejichž význam daleko překonal hranice země. Devět let po počátku prvního, časově kratšího Majdanu, se zrodilo obdobné, ale daleko hlouběji založené a odhodlanější hnutí, které se udrželo v centru Kyjeva téměř tři měsíce, než se mu podařilo prosadit hlavní svůj cíl. Obě hnutí bojovala v zásadě proti témuž nepříteli – Viktoru Janukovyčovi: jednou jako nečestně  zvolenému prezidentovi, podruhé proti prezidentovi. který se zpronevěřil svému úřadu.

Svědectví o likvidaci ostatků generála Romana Šuchevyče, velitele UPA (K 65. výročí jeho smrti)

Oleksandr Boldin (nar. 1915)  byl v roce 1998 vyzván k podání svědectví jiným bývalým pracovníkem orgánů státní bezpečnosti na území Ukrajiny, aby vyjasnil celou záležitost a jeho vzpomínky byly zaznamenány písemně v roce 2004. Čteme v nich následující údaje:

Do vlastní řady (psáno 14. října 2014)

Zpoždění tohoto čísla je nemilou skutečností. Navíc jsem byl upozorněn, že v minulých měsících se v Praze uskutečnila či stala řada událostí spadajících do výměru české recepce Ukrajiny, o kterých jsem se vůbec nedověděl. Budu proto nejlepší držet se napříště principu, že zde je zachycen jen určitý zlomek skutečností, které mohou být charakterizovány  slovy „Ukrajina kolem nás“. Bude také třeba zmenšit počet témat, kterým je zde věnována pozornost, a věnovat se opravdu jen tomu, co se stihnout dá – i když to třeba nebude to úplně nejdůležitější.

Ještě jednou o srpnovém Užhorodu, Verchovyně atd.

Vracím se k zakarpatskému tématu z minulého čísla. Čtenářka, se kterou jsem měl možnost mluvit, byla také přítomna na cestě, která tam stručně popsána. Zdá se mi, že nebude ke škodě dát slovo i ženskému pohledu na některé současné reálie. Mou partnerkou pro rozhovor (ukrajinsky „spivrozmovnycí“) byla v tomto případě o dva roky mladší klavíristka a učitelka hudby, pražská rodačka.

Kdy jsi byla na Podkarpatsku minule? V čem lze vidět hlavní rozdíl k lepšímu či horšímu?