Nejnovější události v rusko-ukrajinských vztazích nutí člověka k přemýšlení i k opakovanému analyzování toho, co sám prožil, jak se naučil vidět a hodnotit dění ve světě. Dřív se tomu říkalo sebezpytování. Tím spíš to platí pro Čechoukrajince (nebo Ukrajinočecha?), který za celý svůj život jen občas vytáhl paty z české kotliny.

Peklo, v němž se Ukrajina ocitla na počátku třicátých let 20. století, nelze srovnat s ničím v ukrajinské ani světové historii. Vzhledem k tomu, že o hladomoru v Ukrajině je u nás povědomost poměrně nízká, v dějepise především nás starší to rozhodně neučili, nabízíme faktografický článek, převzatý od ukrajinského velvyslanectví. V Ukrajině tehdy umíralo každý den - 25 tisíc lidí, každou hodinu - 1000 lidí, každou minutu - 17 lidí. Hladem trpěly nejvíce děti, které tvořily třetinu obětí hladomoru.

Vzpomínky na Holodomor se už stala i na české půdě koncem listopadu samozřejmostí. Nelze se přitom vyhnout slovům a údajům, které už zazněly. Pokusil jsem se proto nahlédnout pětaosmdesáté výročí hladové smrti, která se stala vedle Stalina na několik měsíců vládkyní většiny Ukrajiny, spíše komorním způsobem.

Nemohu zde podat zprávu o celém letošním Týdnu ukrajinských filmů, protože jsem shlédl pouze část projekcí. Místo uceleného pohledu na to, co nám bylo nabídnuto, nabízím tedy recenzi jediného filmu, který mne zaujal nejvíce. „Hrdina mé doby“ byl promítnut v pondělí 19. listopadu v kinu Ewald.

Současná, nebývale vzrostlá společenská polarizace, spojená s letošním, „předjubilejním“ výročím listopadových událostí, nutí podívat se na události roku 1989 i z trochu jiného, ukrajinského úhlu. Zdánlivě tu je jen málo styčných bodů – jako by se tehdy český a ukrajinský vývoj nijak neprotínal. Skutečnost byla ale jiná.