Z Charkova se vracíme zpět do Kyjeva, kde už bylo tehdy ve vzduchu cítit, že je nezbytné rozhodnutí zdánlivě patové situace. Ve čtvrtém dopisu jsem se vydal po paměti z Chreščatyku vzhůru po ulici Hruševského. Chodil jsem tam několikrát o řadu let dříve a něčím mne ta ulice přitahovala. Kdo by si ale tehdy dokázal představit její budoucí úlohu…

V minulém článku o bojovné královně Tomyris jsme se dotkli zajímavého tématu, typického pro kultury stepních nomádů 5. - 3. století před naším letopočtem: otázky žen-válečnic.  Řekové jimi byli doslova fascinováni, jak dokazují obšírná vyprávění v mytologii, množství sochařských děl i maleb na keramice. Také v keltských, germánských i našich pověstech jsou zmínky o ženách ve zbroji. Byly to opravdu jen výplody fantazie?

Musí se to opakovat stále znovu. Dodnes jsou šířeny naprosto zavádějící a zkreslené zprávy o vztahu tzv. banderovců, lépe řečeno Ukrajinské povstalecké armády, k Čechům, kteří žili za druhé světové války na území Ukrajiny. Ať je tvůrcem či papouškovatelem těchto zpráv kdokoli, snaží se jimi poškodit současné i budoucí česko-ukrajinské vztahy.

Námětem třetího dopisu o ukrajinských událostech bylo tehdejší dění v Charkově, které vyvolávalo určité obavy. To téma mne před pěti lety zaujalo kupodivu více než události v Donecku a Luhansku či Krymu, kde tehdy také převládaly a byly pěstovány nálady, které byly orientovány proti Majdanu. V Charkově se však podařilo je zvládnout…

To, že Janu Palachovi věnovala brzy po jeho smrti báseň ukrajinská autorka Halja Mazurenko, není jediným dokladem zájmu Ukrajinců o Palachův osud. Asi žádné jiné české či slovenské jméno (kromě Dubčekova) nerezonovalo v prostředí sovětské Ukrajiny i uvnitř ukrajinského exilu výrazněji a nezůstalo přitom jen u roku 1969.