V devátém, předposledním dopisu přišla řeč na Krym. Tam už se tehdy události vyvíjely nezadržitelným způsobem směrem k dnešnímu stavu, přestože známé okupační referendum ještě nebylo ohlášeno. Přesto je třeba znovu zdůraznit, že i v Simferopolu se snažil působit proukrajinský a proevropský Majdan. Jeho účastníci, kteří byli na rozdíl od proruských bojůvek neozbrojeni, však o dalším chodu událostí nerozhodovali.

Osmý dopis je úvahou o věcech, které přesahovaly rozsah událostí roku 2014. Chtěl jsem upozornit na nesmyslnost úvah o potřebě či nezbytnosti rozdělení Ukrajiny. Ty se tehdy začaly rojit nejen mezi Čechy, ale zmátly také mysl části Ukrajinců. Dlouhodobé důsledky této nové situace jsme ovšem tehdy ještě neuměli odhadnout…

Nedávno jsem při vyhledávání na internetu, samozřejmě něčeho úplně jiného, narazil na velmi zajímavý článek Ladislava Garassyho s názvem „Mýtus o tom, jak Chruščov daroval Krym Ukrajině“. Zajímavý je na něm nejenom vlastní obsah, ale také datum zveřejnění - 17. dubna 2014. Dovolím si článek stručně zrekapitulovat, odkaz na celý text je uveden na konci drobničky.

Sedmý dopis byl napsán dva dny po útěku poraženého a poté sesazeného prezidenta Janukoviče z Kyjeva. Kdo si vzpomene na ty dny, vybaví si atmosféru nevěřícné radosti z toho, že kyjevské události skončily právě takto. Ale v pozadí žilo zároveň vědomí toho, co říká Viktor Dyk v básni z 28. října 1918: „boj teprve nám nastává…“

Využívám přestávky, která nastala před pěti lety mezi sepsáním mého šestého a sedmého dopisu o Ukrajině. Dosavadní formou se už v ony kritické tři dny nedalo pokračovat, protože události se řítily kupředu příliš rychle. Navíc jsem tehdy dostal nabídku vystoupit s výkladem o aktuálních událostech ve východočeských Pardubicích.