Vzpomínat stoletého výročí počátku činnosti ukrajinské diplomatické mise v Praze až teď, před polovinou května roku 2019, je trochu zpozdilé. Příležitost k tomu byla už před čtvrt rokem, na počátku února. Vysvětlit úplné počátky činnosti tohoto nevelkého, ale důležitého úřadu však není snadné – to je důvodem našeho zdržení.

Nedávné připomenutí překladů Milana Kundery z ukrajinštiny (hlavně z díla Pavla Tyčyny) vyvolalo určitý ohlas. Proto se k tématu vracím ještě jednou a pokusím se představit je z poněkud širšího hlediska. Jak můžeme chápat podobné doklady tehdejšího zájmu o Ukrajinu a její kulturu? Co znamenaly a jakou plnily funkci?

Už skoro dvacet let vycházejí drobné překladové výbory z tvorby ukrajinských básníků, jejichž seskupení je tradičně nazýváno Pražskou básnickou školou. Vytrvalá snaha o prezentaci této etapy česko-ukrajinských literárních (ale i jinak definovatelných) vztahů za první republiky zasluhuje uznání. Po osmileté přestávce můžeme přivítat další pokus.

Osmatřicetiletý Oleh Kocarev si už v Ukrajině udělal jméno nejen jako básník i prozaik, ale i jako odborník, který se snaží postihnout moderní zákruty vývoje ukrajinské poezie. V Brně mu vyšla překladová knížka před čtyřmi lety, teď přibyla druhá. Vydaná byla pražskou Městskou knihovnou a souvisí s autorovým předloňským pobytem.

Devadesátiny česko-francouzského romanopisce Milana Kundery připadly na letošní první duben. V českém prostředí vyvolaly značnou pozornost. Zájem se soustředil na Kunderovu tvorbu posledních desetiletí, nikoli na její počátky. Nás v této souvislosti zaujala na samém sklonku „Kunderova měsíce“ ukrajinská epizoda jeho tvorby.