Netradiční kapitolky o Gruzii (5). Lesja Ukrajinka

Nejvýrazněji propojila přes Černé moře Ukrajinu a Gruzii, básnířka Lesja Ukrajinka (1871–1913). V severozápadní části Ukrajiny, na Volyni, se narodila, její život však skončil v gruzínském městečku Surami ležícím kus pod kavkazským hřebenem. Surami leží mimo hlavní turistické trasy a během naší loňské cesty se nám nepodařilo příslušný kout Gruzie navštívit.

Když se řekne Lesja, každý Ukrajinec si domyslí, o koho se jedná. Slavná spisovatelka se ovšem jmenovala Larysa Kosač. Pocházela z početné středostavovské rodiny a už její matka se dostala do aktivního kontaktu s ukrajinskou literaturou – publikovala pod pseudonymem Olena Pčilka. Jedna z jejích dcer, právě Lesja, ji však svým talentem výrazně přerostla. Stala se díky tomu, ale také v důsledku nesnadných až tragických životních peripetií jedním z živých symbolů svého národa i země.

Lesju trápily po velkou část života zdravotní problémy způsobené tehdy nevyléčitelnou tuberkulózou. Radila se s domácími i zahraničními lékaři a jezdila v zájmu zlepšení svého zdraví do různých jižně položených lokalit za co nejvhodnějším podnebím. Vidělo ji italské San Remo, pobývala také na Krymu i jinde, zlepšení zdravotního stavu se však nedostavilo.

Hledání jiných vhodných lokalit ji přivedlo v září 1903 poprvé do Gruzie s jejím tehdejším druhem Klymentijem Kvitkou (1880–1953). Vstoupila na gruzínskou půdu v přístavu Batumi, kde jsme při loňské červencové procházce našli její pamětní desku. Odtud Lesja směřovala do města Tbilisi, tehdy označovaného jménem Tiflis, a strávila tam přes půl roku. Do dnešní gruzínské metropole se znovu vrátila na konci roku 1904. Leccos z atmosféry obou zmíněných pobytů se odrazilo v dopisech, které básnířka posílala hlavně matce a sestře Olze žijící po nějakou dobu v Praze, ale také některým spolupracovníkům.

V dopisech nacházíme zmínky o nesnadném hledání a zařizování vhodného bytu, ale také dojmy z procházek, např. do botanické zahrady nebo nad řeku Kuru protékající městem. Lesju zaujal také výhled na okolní hory, občasný příchod sněhu do ulic nebo zas prodej fialek naznačujících začátek jara. Spisovatelka však v Tbilisi prožila také místní ohlasy velké ruské revoluce, která se rozhořela i v okrajových částech carské říše na počátku roku 1905. Byla na jednom z politických mítinků, jehož se zúčastnili nejen Gruzíni, ale též představitelé řady jiných národností. Sledovala také rostoucí neklid, charakterizovaný stávkami ve školách i jinde.

Uvědomovala si složitost místní situace a vyjádřila v korespondenci mimo jiné obavy z vzájemné řeže mezi různými národnostmi. Nebezpečí hrozící Gruzii komentovala slovy: „Je to a ještě dlouho to bude nešťastná země, a to i v případě změny režimu v Ruské říši. Nenávist mezi národnostmi je tu divočejší a zamotanější než třeba v Rakousko-Uhersku a její formy nejsou lepší než na Balkáně.“ Všimla si sice toho, že se vedou řeči o budoucí kavkazské federaci, ale komentovala takový záměr slovy, že „zmizí-li velký obušek visící nade všemi, všichni na ni zapomenou“.

Lesja i Kvitka odjeli z Gruzie na jaře r. 1905 a vrátili se tam až po více než tříleté přestávce strávené hlavně na ukrajinském území. Stalo se to v prosinci roku 1908, brzy po smrti Lesjina otce. To už byla básnířka od srpna r. 1907 vdána za výše zmíněného mladého soudce a sběratele hudebního folklóru, který byl skoro o devět let mladší. Lesjin manžel postupně nacházel nepříliš skvěle placená zaměstnání v různých soudech na gruzínském území. Pobyty v jednom z větších gruzínských měst, Kutaisi, i v provinčních městečkách Telavi a Choni se střídaly podle toho, kam byl služebně překládán. Nezbytné přejezdy gruzínskou krajinou (kočár překonával trasu z Tbilisi do Telavi za těžko představitelných čtrnáct hodin) ani hledání stále nových bytů vhodných k pronajmutí básnířce na zdraví nepřidaly. Oba manželé neměli peněz nazbyt a nad vodou je do značné míry držela finanční pomoc Lesjiny matky, žijící v Kyjevě.

Zajímavý byl pro spisovatelku nepochybně pobyt v Telavi, malém městečku s výhledem až do sousedního Dagestánu. „Zde už je opravdová Asie,“ napsala Lesja o tamních poměrech v jednom ze svých dopisů a v jiném přidala další podrobnosti. Místní obyvatelé se prý zajímali jen o vinařství a víno bylo v této krajině jediným bohatstvím. V městečku se dala najít jediná lékárna a také jediný lékař, kvalita prodávaných potravin nebyla nejlepší. Místní lidi Lesja sice charakterizovala jako přívětivé a slušné, znali však většinou jen svou řeč a rusky nebylo tedy možno se s nimi domluvit.

Básnířka prožila v Gruzii podstatnou část roku 1909, než se v listopadu vypravila za zdravím do egyptského Heluanu. Jak žertem v jednom ze svých listů napsala, k asijským zkušenostem tím přidala ještě africké, opravdové zdraví však nemohla najít na žádném kontinentu. Do Egypta se vypravila k pobytu v jarních měsících ještě dvakrát. Po posledním takovém výjezdu se vrátila ještě jednou do Gruzie značně vyčerpána a její stav se stával kritickým.

Posledním pokusem o záchranu zcela podlomeného zdraví spisovatelky bylo její převezení z Kutaisi do malého městečka Surami, kde Lesja Ukrajinka už po dvou týdnech, 1. srpna 1913, skonala za přítomnosti své matky. V Gruzii tedy strávila v posledních deseti letech života více času než na Ukrajině, ale pohřbena byla v Kyjevě.

Lesja se snažila všude tam, kam ji osud v rámci Gruzie přivedl, literárně pracovat. Bylo to možné jen v rozsahu, který jí dovolil zhoršující se zdravotní stav. Trápily ji téměř každodenní horečky a časté nechutenství. Leckdy se nemohla věnovat literatuře, ale jen drobným domácím pracím, např. ručnímu šití. Neutěšený zdravotní stav jí bránil v pěstování pravidelných kontaktů s obyvateli lokalit, ve kterých žila.

Lesja však dokázala ve šťastných chvílích vytvořit právě na gruzínské půdě jedno ze svých nejobdivuhodnějších děl, lyrické drama zasazené do ukrajinské přírody a nazvané „Lesní píseň“. V Gruzii napsala také zajímavou dramatickou parafrázi věčně živoucího „donjuanského“ námětu – drama „Kaminnyj hospodar“. Je zajímavé, že gruzínské reálie se v díle Lesji Ukrajinky nijak výrazně neprojevily – na rozdíl od egyptských.

Autorka si sice všimla např. typu koledování v Gruzii a zajímala se na počátku svého pobytu o stav gruzínské literatury. Nabyla však dojmu, že literatura jejího národa byla tehdy na vyšší úrovni. Taková srovnání byla a jsou vždy značně ošidná, přesto mají určitou zajímavost. V každém případě je gruzínská kapitola života Lesji Ukrajinky jedním z významných pout mezi oběma národy, které se tehdy spolu s mnoha dalšími etnickými celky bránily ruské dominanci a jsou nuceny v tomto zápasu pokračovat také v současné době.

(boz)