Mariupol, jak si ho budeme pamatovat

To město patřilo v ukrajinských poměrech k poměrně mladým lokalitám. Jeho počátky souvisely s ruskou expanzí na jih. V rámci boje proti osmanskému Turecku v poslední třetině 18. století začalo Rusko usilovat o získání Krymu, ze kterého vysídlilo část obyvatel, např. Řeky. Pro ně byl Mariupol coby nové město v roce 1778 založen.

Mariupol se po víc než dvě a čtvrt století rozvíjel tu v lepších, tu v horších podmínkách. Po většinu sovětského období neslo ošklivé jméno Ždanov. Tímto způsobem měl být zvěčněn jeden z místních rodáků, stalinský „kulturní teoretik“ Andrej Ždanov (1896–1948), který se snažil vytvořit pravidla socialistického realismu v literatuře a umění, a tedy jakousi klec pro kulturu Sovětského svazu a satelitních států. Jeho jméno muselo být několik let přežvykováno i v československém tisku. Bez ohledu na formální destalinizaci zůstalo Mariupolu toto nelichotivé jméno až do roku 1989, kdy se ho dokázalo zbavit.

Město si udržovalo v průběhu svého vývoje ruskou jazykovou tvářnost, ale Ukrajinci žili zde i v okolí, tak jako všude v severním Černomoří, mezi ústím Dunaje a Donu. Byli zprvu menšinou, ale jejich význam uvnitř města vzrůstal, zvláště po rozpadu Sovětského svazu. Rusové žádným útiskem netrpěli – svědčí o tom např. jejich knižní produkce vydaná v době ukrajinské samostatnosti. První ruský pokus o ruské ovládnutí a „odukrajinštění“ města se odehrál na jaře roku 2014, nakonec však skončil neúspěšně a Mariupol žil ještě skoro osm let poněkud zneklidnělým, ale přece relativně normálním životem.

Na našich stránkách jsme už od jejich vzniku sledovali situaci v Mariupolu epizodiky, ale se zájmem. Zaujala nás např. návštěva ministra zahraničí Petříčka v tomto městě na počátku roku 2019. Poznat blízké okolí Mariupolu jsme mohli díky filmu „Vzdálený štěkot psů“; nahlédnout do tamní slavné, ale nyní už bývalé železárny pomohlo několik sekvencí filmu „Atlantida“. Na našich FB stránkách by se našlo textů a obrázků týkajících se tohoto jihoukrajinského města ještě víc.

Věřili jsme snad všichni, že Mariupol se dokáže bez ohledu na blízkost fronty v rámci Ukrajiny rozvíjet. Počátek už zcela otevřené ruské agrese v únoru 2022 však změnil vše a nedal Mariupolu šanci. Je logické, že ukrajinské ozbrojené síly se pokusily město ubránit, ačkoli jejich šance byly malé. Obrana Mariupolu však signalizovala, že Ukrajina se nehodlá Putinovým imperiálním snům poddat. Odpovědí byl o to úpornější a bezohlednější ruský nápor. Osud mariupolského divadla a porodnice se stal dostatečným svědectvím toho, jak budou potrestáni všichni, kdo se odváží vzdorovat, především ovšem civilisté. Dobytí Mariupolu ohlásili Putin a jeho ministr války Šojgu 21. dubna, ale obránci oceláren Azovstal se vzdali až 18. května. Od té doby město umírá.

Málokdo z nás v Mariupolu byl osobně. O to cennější je vzpomínka na návštěvu tohoto města od naší čtenářky, která už řadu let velmi vytrvale podporuje Ukrajinu v české metropoli. Vzpomínky na cestování Ukrajinou, které podnikla spolu se svou maminkou, byly oceněny v jednom z ročníků naší zatím přerušené cestopisně-reportážní soutěže. Nyní se dodatečně vrátila aspoň ve vzpomínkách do tehdejšího Mariupolu ještě jednou. Její svědectví o bezohledně zničeném městě stojí za přečtení:

Zhlédla jsem dokument „Dvacet dní v Mariupolu“. Nechtělo se mi do toho… Někdejší Mariupol jsem v létě roku 2018 navštívila v rámci delší cesty po Ukrajině. Město bylo v rekonstrukci. Chtěla jsem se tam vrátit, ale pak přišel covid a pak ruZko… a najednou město velikosti Brna prostě NENÍ.

RuSSko sice zahlcuje internet videíčky jakýchsi ošklivých paneláků, ze kterých čpí bezduchost a odlidštěnost. Nikdy z nich ale není jasné, kde to je. Je zajímavé, že se Rusové nesnaží o podobnou panelákovou propagandu u ostatních sutin bývalých měst, která dobyli.

Ve videích vidíme plno zelených vzrostlých stromů v nových čtvrtích. Není možné, aby v Mariupolu bylo takové množství nerozstřílených vzrostlých stromů, když vedle byly rozstřílené trosky domů, některé vysoké domy měly mnoho vyhořelých pater. Mezi tím spousta kráterů po bombách.

Mariupol byl po rekonstrukci, když jsme tam byli. Sledovali jsme, v jakém tempu ti dělníci opravovali ulici. Dopoledne jsme šly kolem divadla. Ulice byla rozkopaná. Odpoledne už se asfaltovalo. Mariupol zrovna dostal velkou částku peněz na rekonstrukci. Bylo to město s nadějí, kam se uchýlilo mnoho vnitřních uprchlíků. Četli jsme plány, jak se místní Ukrajinci budou snažit vybudovat Mariupol jako kulturní centrum, budou zvané nejlepší hudební skupiny. Mariupol mohl být turistickou destinací. Ostatně, Azovské moře je mělké a od května do října příjemně teplé. Bohužel…

Já budu na Mariupol vzpomínat vždy jako na město, které jsme poznali s úžasnou průvodkyní Krystynkou, která nám ukázala jak krásná místa v městě, tak místa zničená prvním pokusem ruSSáků město dobýt. Vzpomínám, jak nám u mešity pustili fontánu, když viděli, že si tam fotíme. Jak jsme navštívili vojenskou nemocnici, kam jsme zraněným obráncům Ukrajiny a Evropy přinesli ovoce a sladkosti. Seděli jsme v chatrném altánu. Když nás jeden z lékařů upozornil, že by na nás altán mohl spadnout, cynicky jsme vtipkovali, že jsme v nemocnici, tak nás když-tak ošetří. Nejdříve nás nechtěli do nemocnice pustit, ale Krystynka se tady znala s mnoha lékaři.

Její muž byl těžce zraněn při obraně v r.2014. Dlouho se léčil, měl několik operací, hrozila mu amputace nohy. Vzpomínám na pláž, kde nám postarší pán prodal nejlepší čebureky, které jsem kdy jedla (než jsem si uvědomila, že jsem si jich měla koupit tak třikrát tolik, pán se ztratil z dohledu). Bylo to město plné ukrajinských vlajek a krásných muralů. U nás taková výzdoba fasád dosud nebyla. Uvažovali jsme, že by Ukrajinští malíři mohli i u nás něco vyzdobit. Vzpomínám na krásnou pláž s výhledem na přístav, kam nás Krystýnka vzala.

Dlouho jsme tam v podvečer seděli, jedli výborné jižní ovoce. Krystýnka nám ukazovala, že v dáli je Azovstal, veliký komplex továren. Je tam zaměstnaná většina obyvatel. Cestou na pláž jsme se zastavili na checkpointu, kde jsme se pozdravili a fotili s vojáky, kteří se vyptávali na naše cestování a proč jsme v Mariupolu. Pak hledali úhel záběru na fotografování, aby nebylo poznat, kde to je. Věnovali jsme jim žluté a modré ptáčky origami, které jsme skládali po celém putování Ukrajinou. (Doma jsme dlouho váhali, zda můžeme dát toto foto z checkpointu veřejně.)

Vzpomínám na Hostel a Anticafe Joy, kde jsme večer přes Google Translate na počítači debatovali s paní recepční. Ona napsala otázku rusky (tady se mluvilo jen rusky), já napsala anglicky odpověď. Něco jsme pak dogestikulovali. Nakonec nám recepční ukázala na zdi napsané vzkazy od cizinců. Poprosila nás, abychom také něco napsali na památku. Byly jsme tam prvními ubytovanými Češkami. Debatovali jsme taky s místními, kteří sem přišli na kafe a deskové hry. Mluvili jsme o našich cestách po Ukrajině, světové politice (Trumpovi tu noc muselo zvonit v uších) a vůbec všem. Debatovali jsme dlouho do noci, přestože jsme ráno museli brzo vstávat, protože jsme pokračovali dále do Berďansku, nádherného přímořského letoviska. Je nyní smutné, že je stále obsazeno „orky“ a občas se objeví foto, jak se tam střílelo.

Vzpomínám na to, jak v Mariupolu opravovali náměstí a silnice okolo divadla. Dělníci nás upozorňovali, že je tam čerstvý asfalt a měli radost, když jsem se omluvila anglicky. Nevyvracela jsem jejich omyl, že sem přijely Američanky. Divadlo je nyní bohužel smutně proslulé jako hrob mnoha stovek lidí, protože bylo vybombardované. Pod propadlou střechou našli smrt lidé, kteří se v divadle schovali jako v krytu.

Naše průvodkyně s rodinou zažila veliké útrapy při obsazení okupanty. Zimu bez elektřiny, plynu, pro vodu chodili v noci do řeky. Jídla bylo málo. Párkrát nabili mobil, aby nějakému známému dali vědět, že ještě žijí. Občas se u jejich domu střílelo. Pátraly jsme po nich, odmlčeli se úplně. Těžko se člověk smiřoval s tím, že by už naši známí nebyli... Pak se udál zázrak, podařilo se jim velice složitě utéct. Nabízeli jsme jim, že pomůžeme začít nový život v Čechách. Ale oni chtěli zůstat ve své vlasti. Žijí na území, které ruZáci často v noci ostřelují...

Škoda, že jsme ve městě nestrávily více času. Potěšilo mne nádherným západem slunce. Tak si pamatuji Mariupol – město, které již není.

K čertu s ruSSkem!

(boz – sop)