Ukrajina a Taras Ševčenko v pozdní básni Růženy Jesenské (1938)

Spisovatelka Růžena Jesenská (1863–1940) vydala sice úctyhodný počet básnických sbírek, knih prozaických i dramat, je však dnes jen jednou z mnoha téměř zapomenutých českých autorek. Nic na tom nezměnil ani malý knižní výbor jejích básní s pozoruhodným názvem „Usmrcení liliemi“, vydaný v roce 2021. Daleko více se dnes ví a píše o autorčině literárně činné neteři, Mileně Jesenské.

Pro ukrajinisty je však postava Růženy Jesenské nadále zajímavá. Právě ona totiž vydala na přelomu 19. a 20. století první knižní výbor českých překladů z tvorby Tarase Ševčenka a snažila se také zpřístupnit část básnického díla své vrstevnice Lesji Ukrajinky. Také v tomto případě lze říci, že dnes jde spíše o položku v dějinách překladatelského úsilí než o živý tvůrčí čin. Přesto si Jesenská uchová trvalé místo v dějinách rozvíjení česko-ukrajinských styků.

Přispívají k tomu ještě dvě další epizody z jejího života spjaté s Ukrajinou. V roce 1910 autorka uskutečnila svoji snad nejdelší zahraniční cestu: navštívila Ukrajinu a některé další regiony Ruské říše. Zastavila se tehdy mimo jiné v Kyjevě, Odese a na Krymu. Zážitky z této cesty, o které bude třeba napsat více, si vícekrát připomenula ve své další literární i novinářské tvorbě. Posledním, ale o to zajímavějším ohlasem třídenního pobytu v Kyjevě a okolí se stala báseň Jesenské o Ukrajině a Tarasu Ševčenkovi.

Poprvé vyšla na počátku léta r. 1938 ve skromném sborníčku „Poznejme se!“ Jeho redaktor František Tichý i několik přizvaných Čechů a Ukrajinců se za napjaté situace, kdy byla stále více ohrožena československá státnost, vytvořili spolek Československo-ukrajinská vzájemnost a pokusili se přispívat k rozvoji česko-ukrajinských vztahů. K autorské účasti ve zmíněné informační publikaci byli přizváni i dva čeští autoři – bezvýznamný veršovec Maxim Bedřich Stýblo a právě Jesenská. V jejím případě k tomu určitě přispěla vzpomínka na někdejší překladatelskou činnost.

Podruhé vyšla báseň ve významném pražském deníku Národní listy dne 5. března 1939. Redakce ji přiřadila do obsahu nedělního čísla s ohledem na blížící se 125. výročí narození Tarase Ševčenka. V tehdejším, právě dožívajícím Česko-Slovensku, jehož součástí ještě zůstávala Karpatská Ukrajina, bylo výročí slaveno na státní úrovni.

Toto dvojí aktuální načasování vydání básně Jesenské je samo o sobě pozoruhodné, tento její básnický pokus je však dnes zapomenut. Autorka nestačila tuto a jiné pozdní básně zařadit do knižní publikace – její život se už chýlil ke konci. Přečteme-li si ale tuto báseň dnes, nelze jí upřít určitou míru zajímavosti – právě proto ji tu přetiskujeme.

Ukrajině (Památce Tarasa Ševčenka)

Ukrajino, líbezná krajino,

na tebe zapomenout? Kdo se ptal?

Jsi na světě jak před čtvrt stoletím,

když pro mne konvalinky rozkvetly

po lesích nesmírných, a zpívalo,

zpívalo pro mne ptactvo nebeské.

Ze stínů stromů chvěl se vůní vzduch,

v modlitbu vtěloval se skrytý Bůh.

 

Ukrajino, tvé slavné kostely,

kouzelné básně dávných mosaik

ožily pro mne, v pohyb srdečný

zlidštělo všecko, jak ty klečící

tisíce v prachu, bludní poutníci.

Svatí se zatvářili radostně,

když v prachu přítmí sama zbyla jsem

tak mezi nimi, hříšný, světský druh.

A s námi zjevený a skrytý Bůh.

Vzpomínám, Ukrajino, na Dněpr,

na jeho život, chorál hluboký,

na břehy, velké požehnání snů:

pěšiny ke vsím, lány obilné,

zahrady, sady, dálka k obzoru,

lidé a práce. Zajiskřil se vzduch –

tam někde právě zastavil se Bůh.

A nemyslete, v kvítí na mezi,

že jednou zrána nepotkala jsem

Tarasa Ševčenka! Šel, usmál se,

pozvedl ruce: „Ukrajino má!“

Usmál se na mne, rukou zamával.

Skřivan ho na obláčku provází,

ševelí trávy: „Zůstal zde tvůj duch!“

Stojím a rozhlížím se: „Kde je Bůh?“

Jsi, Ukrajino, široširá zem,

jsi Bohem obdařená hojností.

Nedej se zlákat, ničím uhranout,

buď věrna nadpozemskou věrností!

Své srdce svírej dlaní udřenou

a do modliteb vroucně sepjatou,

nepřipusť, by tvůj lán byl zaprodán.

Měj otevřený zrak, v pozoru sluch,

statečnou duši!... A buď s tebou Bůh!

Zopakujme, že báseň je stará víc než pětaosmdesát let, přesto však patří k nejzajímavějším ohlasům ukrajinské tematiky v české poezii. Jistou jazykovou i stylovou archaičnost je možno pochopit – uvědomme si, že Jesenská začala tvořit už na počátku 80. let 19. století, tedy jen o málo později než Jaroslav Vrchlický.

Autorka za sebe řadí dojmy, kterých při své návštěvě Ukrajiny nabyla: v prvních třech slokách vzpomíná postupně na ukrajinskou přírodu, Kyjev a jeho chrámy, i na Dněpr a jeho venkovské okolí. Na prvky moderního městského života se tu místo nenašlo. Jednotlivé prvky autorčiných vzpomínek najdeme vyjmenovány v řadě jejích fejetonů, ale hlavně v románu Ivana Javanová, vydaném v r. 1917.

Zajímavé jsou poslední dvě sloky. Čtvrtá je vyhrazena srdečné vzpomínce na zjev Tarasa Ševčenka – spisovatele, který zřejmě zůstal celoživotní literární láskou Jesenské. V poslední sloce se spisovatelka obrací na Ukrajinu coby bohatou zem, která má zůstat věrna sama sobě a v dohledné budoucnosti nepodlehnout žádnému vnějšímu vlivu. Ač to není zmíněno, Jesenská jistě vzpomínala na někdejší snahy Německa ovládnout v roce 1918 tuto východoevropskou zemi a na jejich možnou recidivu v dohledné budoucnosti. Pokud však čteme báseň v roce 2024, můžeme si závěr vykládat v kontextu zcela aktuálních událostí.

Zajímavé je, že tuto oslavu někdejší Ukrajiny, která žila v autorčiných vzpomínkách, napsala velká ctitelka Karla Kramáře a jeho ruské choti Naděždy. Jesenská do značné míry vyznávala Kramářovy názory, ve kterých nenajdeme místo pro Ukrajinu nezávislou na Rusku. Díky určité znalosti Ševčenka a jiných ukrajinských autorů se však spisovatelka dokázala z tohoto „všeruského zajetí“ vyprostit a najít si svou vizi do značné míry patriarchální, ale svébytné Ukrajiny.

Všech pět slok jejího emotivně napsaného díla je psáno volným veršem – rýmuje se vždy jen závěrečné dvojverší, kde je vždy zmíněn v různých souvislostech Bůh. Autorčin vztah k víře a náboženství byl složitý, tolikrát opakované připomenutí Boha však dává básni zajímavé vyznění. Jako by tím bylo naznačeno, že Ukrajina je zemí, kde je Bůh přítomen a které má být proto dopřáno také „nejvyšší ochrany“.

Báseň jako celek lze označit za svéráznou apoteózu Ukrajiny – země, kterou autorka poznala bezprostředně jen v malém rozsahu a nikdy po r. 1910 se už do ní nevrátila. Svým pojetím i básnickým zdůrazněním ohrožení Ukrajiny (ale dost možná i českého světa, jak o tom psala v jiných básních z r. 1938) získal závěr tohoto dílka znovu a nečekaně určitou aktuálnost právě v dnešní době.

(boz)