Setkání ukrajinského novináře a diplomata s TGM v lednu 1919

Výročí narození prvního prezidenta Československé republiky, připomínané jako vždy dne 8. března, může znovu podnítit úvahy o jeho vztahu k ukrajinské otázce. Pražský univerzitní profesor, publicista i poslanec rakouského parlamentu v jedné osobě se zajímal také o ukrajinskou otázku už dlouho před vznikem Československa. Věděl o ní více než ostatní čeští politikové.

Vloni jsme tu upozornili na zapomenutý Masarykův nekrolog, věnovaný v r. 1895 památce ukrajinského vědce a publicisty-exulanta Mychajla Drahomanova. Masaryk se vyjadřoval k ukrajinské problematice i později. Své názory na ni si upřesňoval také díky mladému polskému emigrantovi z Ukrajiny, Hippolytu Boczkowskému, který se v r. 1906 usadil v Praze a začal publikovat v českém tisku. Po čase došlo k občasným osobním setkáním i korespondenčním kontaktům obou mužů, které přetrvaly až do počátku první světové války. 

Hned po vzniku války se stal Boczkowski coby ruský občan pro rakouské úřady nejistou až podezřelou osobou. Ačkoli patřil k nepřátelům carského režimu, byl zadržen a po nějakou dobu umístěn s jinými osobami souvisejícími s Ruskou říší v Chebu. Právě Masarykův zásah přispěl k poměrně brzkému propuštění Boczkowského, brzy nato se však cesty obou mužů rozešly. Masaryk odjel z Rakousko-Uherska do západní Evropy a postupně zahájil aktivní činnost ve prospěch české, resp. československé samostatnosti. Oproti tomu Boczkowski zůstal v Čechách a žil a pracoval zde pod dohledem rakouské policie.

Musel se zdržovat v bytě na žižkovsko-vinohradském pomezí, někdy však vyjížděl do malé vsi Vehlovice sousedící od západní strany s městem Mělník. Mohl v té době nadále psát do českých novin a časopisů i do ukrajinského věstníku vydávaného ve Vídni. Začal se systematicky věnovat osudu různých národů začleněných do Ruské říše, které byly tamním režimem porušťovany a o to více začaly usilovat o rovnoprávnost a nezávislost.

Tak Boczkowski už před rokem 1914 sledoval a komentoval aktivity Finů a napsal o nich česky brožuru. Za války publikoval v českém sociálně demokratickém tisku podrobné články o Arménech, Litevcích, Lotyších, Bělorusech a samozřejmě o Ukrajincích, ke kterým měl nejblíže. Ukrajinské otázce věnoval v r. 1915 česky napsanou informativní knížku. O rok později publikoval ve Vídni ukrajinsky psaný spisek o porobených národech carské říše a v r. 1918 následovala knížka o aktuálních aspektech národnostní otázky. Do ukrajinského časopisu vydávaného ve Vídni začal psát také o české, resp. česko-ukrajinské tematice. 

Ukrajina prohlásila na počátku roku 1918 nezávislost a uzavřela mír s Německem, Rakouskem-Uherskem a jejich spojenci. Boczkowski se cítil být ukrajinským občanem a disponoval znovu daleko větší mírou osobní svobody. Tak se dočkal i 28. října a vyhlášení nezávislého československého státu. Rozhodl se na jeho území zůstat a věnovat se v dalším období nejen vědě a publicistice, ale také hájení zájmů ukrajinského státu.

Za této situace se koncem prosince 1918 vrátil do Prahy ze čtyřletého exilu profesor T. G. Masaryk, zvolený mezitím presidentem nového státu. Boczkowski se brzy pokusil vyhledat ho a obnovit předválečné kontakty. Neučinil to ale jako soukromník - jeho osobní situace se mezitím výrazně změnila. Ve svých třiatřiceti letech našel nové uplatnění: stal se tajemníkem formující se diplomatické mise Západoukrajinské lidové republiky v Praze. Tento stát měl zahrnout ukrajinské oblasti rozpadlé podunajské monarchie a hodlal se spojit s východní Ukrajinou, která se v tutéž dobu dočasně osvobodila od ruské nadvlády.

Rodící se Československo řešilo hned od svého vzniku konflikt s Polskem o Těšínsko a v tutéž dobu se východněji střetlo Polsko s už zmíněným západoukrajinským státem. Rodily se tak předpoklady pro určitou formu československo-ukrajinské spolupráce. Poté, co se Masaryk ujal v Praze prezidentského úřadu, přistoupil Boczkowski k realizaci svého záměru.  Cílem bylo mimo jiné zajištění přístupu ukrajinského velvyslance ve Vídni, historika a publicisty Vjačeslava Lypynského, k československému prezidentovi.

Na základě zprostředkování spisovatele a novináře Jana Herbena poskytl 18. 1edna 1919 T. G. Masaryk Boczkowskému soukromou audienci a ten ji o jedenáct let později popsal v pařížském týdeníku Tryzub. Nejprve se zde zmínil, jaká nesnáz se objevila po jeho příchodu do prezidentova sídla na Hradě. Nemohl totiž prezidentově ostraze předložit písemnou propustku, protože audience byla dohodnuta telefonicky. Situaci zachránil specifický deus ex machina. Boczkowski píše: 

„V ten okamžik se na schodech objevil jakýsi elegantní pán v černém obleku. Když mne uviděl, otázal se: ,Vy, pane Boczkowski, jdete k panu presidentovi?‘ ,Ano´, odpověděl jsem, ´ale bohužel nemám propustku, a už je pozdě na to, abych ji mohl v kanceláři získat.‘ ,To nic‘, prohlásil pán a obrátil se k náčelníkovi ostrahy se slovy: ,Pana B. dobře znám a dovedu ho do místností pana presidenta. Vydali jsme se dlouhými chodbami Pražského hradu.“

„Cestou jsem uvažoval,“ pokračuje Boczkowski ve vzpomínání, „kdo by mohl být ten pán v černém, který mne tak dobře zná, zatímco já si ho za žádnou cenu nemohu vybavit. Těsně před audienční místností mi konečně s úsměvem objasnil toto svérázné tajemství. Ukázalo se, že to byl detektiv ještě z rakouských časů, který mne dobře znal kvůli různým mým konfliktům s policií. Uvědomil jsem si, jaké známosti se občas mohou hodit, a byl jsem pánovi v černém, který mne do presidentských prostor dovedl, bezmezně vděčný.“

Při více než hodinové audienci mluvil Boczkowski s československým prezidentem o tehdejší situaci ukrajinského státu, který byl ohrožen nejen cizími armádami (ze západu polskou a z východu bolševickou), ale i nedostatečně silným národním vědomím nemalé části Ukrajinců. Mnozí z nich nechápali nezbytnost suverenity vlastní země a přidávali se na stranu rudých či bílých Rusů. Jak Boczkowski uvádí, prezident měl o situaci přehled: „Bylo vidět, že s námi, Ukrajinci, Masaryk sympatizuje, ačkoli při rozhovoru nejednou zdůrazňoval, že jako hlava státu se nemůže o všem vyslovovat otevřeně a že ne všechno, co mi říká, může být publikováno.“ 

Masaryk v rámci rozhovoru vzpomínal i na svůj několikaměsíční pobyt v Kyjevě i jinde na Ukrajině v roce 1917, na kontakty s jejími tehdejšími představiteli i na dohodu, kterou podepsali zástupci obou ještě ne zcela konstituovaných států. Konstatoval, že ukrajinskou otázku by měla rozřešit začínající pařížská mírová konference, Československo by ale mohlo ještě před tím uznat Ukrajinu de facto a přijmout jejího diplomatického představitele.

To, že vývoj Ukrajiny se vyvine zcela nepříznivě, nedokázal tehdy odhadnout ani jeden z rozmlouvajících. Boczkowski odcházel z audience s příslibem, že Masaryk vídeňského velvyslance Ukrajiny na audienci přijme. Vzpomínky na danou epizodu československo-ukrajinských vztahů ukončil slovy: „O této audienci jsem z různých příčin dosud nepsal a nepřipomínal ji. To vše, o čem se při ní mluvilo, nemůže být publikováno ani dnes. Aspoň o něčem jsem ale napsat mohl, aniž by byla diskrétnost porušena.“

Pozoruhodné je to, že se jednalo o sice neoficiální, ale teprve druhou audienci, kterou Masaryk poskytl některému zahraničnímu diplomatovi. Zhruba za dva týdny nato přicestovala do Prahy mimořádná mise Ukrajinské lidové republiky, vedená Maksymem Slavinským. A přestože Boczkowski nemohl za války pokračovat v kontaktech s tehdy ruskou východní Ukrajinou, v Kyjevě na něj nezapomněli. Za nové situace chtěli maximálně využít  jeho znalost českého prostředí a jazyka, ale i kontakty s lidmi, kteří se uchytili v nově zřizovaných úřadech československého státu. 
Boczkowski tedy nejen usnadnil první kroky ukrajinské mise v Praze, ale vstoupil i do jejích služeb. Završil tak své ztotožnění s ukrajinským světem – v té době považoval sám sebe už naplno za Ukrajince a byl tak vnímán i svým okolím. Uplynulo deset let od doby, kdy se jako publicista začal v Praze věnovat východoevropské a ukrajinské problematice, a nyní se stal důležitým mluvčím Ukrajiny v mladém Československu. Potvrdil to svou organizační i publicistickou činností v následujících dvaceti letech. O tom, jak seznamoval Čechy s Ukrajinou právě v roce 1919, si povíme za čas v další příspěvku.

(boz)